Jedno listopadové pondělí

24.11.2014

přesně měsíc před Štědrým dnem se mi při pohledu z okna do šedivého zamlženého dne nechtělo z postele ani vylézt. Ale pracovní povinnosti zatím vítězí nad leností, a tak - ač ne zvesela- jsem vyskočila vzhůru za zážitky!

První schůzka úplně nedopadla. Dva ze tří se omluvili- tedy vzkázali, že nepřijdou po tom jediném chudákovi, který ze slušnosti přišel osobně. Neplánovaně jsme tedy nejeli do kanceláře, ale odbyli naše snažení u kolegy v obýváku. Vítal mě nádherný kočičák.
Pro kočky mám slabost a občas i pochopení ;-), vím, že mnohdy je majitel ve vlastním bytě spíš trpěn coby zásobovač kočičí misky- a tenhle kočičák si pěkně počkal, až nebudu sedět u stolu- a hup! Strčil svou obří kocouří hlavu do mého mini hrnku a dopil moje vynikající italské ristretto!
A tak užasle volám na majitele: "Jé, on je na stole a asi mi vypil kafe!"
"Jo, to on dělá. Jdi dolů, ty prevíte!", snažil se působit výchovně na tu ušlechtilou šelmu.  "Pije normálně neslazenou. Černou"...

Tak jsem si říkala, jaký má náš kocour tvrdý režim, že ho držím zkrátka- měl sice taky tendence skákat na linku v kuchyni a různě se vystavovat na stole, když tam zrovna dopadalo sluníčko, nebo byla chuť něco ochutnat, ale dostal do kožichu nehledě na jeho čistokrevný původ.
Večer jsem to pro pobavení líčila babičce, která našeho kocoura taky všelijak rozmazluje, a babička mi s klidem povídá: "No, to Tobánek má kafe taky rád. Jak ho nevypiju hned a někam odběhnu, už sedí   na stole a dává si..."
... mě snad trefí šlak! Jestli ho naučí pít i víno, tak se máme nač těšit ;-)

Přes den se dalo několikrát do deště. Paradoxně jsem všechny tři vydatné přeháňky vždycky potkala v terénu. Bez deštníku.
Odpoledne volal můj pan profesor, že musí odvolat hodinu němčiny, že mu není dobře. Bleskurychle jsem přehodnotila program a vyrazila do města, že si alespoň vyzvednu  zásilku knih, co jsem nalovila už jako dárky pod stromeček. Samozřejmě při výstupu z tramvaje začalo lejt.  Ulice se příznačně jmenovala V Háji. Netušila jsem, kde to je, a tak jsem použila techniku.- navigaci v mobilu. Připadalo mi, že spíš hraju nějakou hru. Chodila jsem ulicemi- už byla tma, na hlavě kapucu-takže výhled značně omezen- a říkala si, co to je za vtipy, že mi připadalo, že to bylo blíž- a takhle se tam procházím v děšti... už celá vzteklá. Polséze se zjistilo, že jsem si zvolila cestu pro auto. Možná bych ty brýle měla opravdu nosit. Takže jsem se pěkně prošla ... Zásilku vyzvedla, taška měla rázem o 5kg víc.

Pěší chůzi jsem už zavrhla. Pořád lilo. Vydala jsem se k nejbližší zastávce tramvaje. Hnala jsem se pod stříšku čekárny- a ani mě nezarazil fakt, že leje a všichni poslušně stojí v dešti. Na lavice seděli dva chlapi: jeden postarší- ten byl v klidu. Druhý výrazně mladší- v klidu díky požití alkoholu moc nebyl. A jak lidi chodili s těmi deštníky, tak na každého vyřvával: "Ááá, Pan Tau! Dobrý den, pane Tau!" "A tady pani Tau! ..." Hulákal jak Pepin. ;-)

Přijela tramvaj, na číslo jsem nehleděla, řekla jsem si, že se přizpůsobím :-) Tau naštěstí zůstal v čekárně.

Doma jsem spokojeně přehrabala dárky a dala se do výroby adventního kalendáře.
Den, který zprvu nevypadal nicmoc, toho nakonec předvedl docela dost :-)


Sokol

22.11.2014

Martina má novou vášeň. Chodí cvičit do Sokola.  Pohyb se má u dětí podporovat, problémem snad zůstává jen to, že v dnešní době musejí děti vše dělat "vrcholově"- takže tréninky nebo návštěvy čehosi 3x týdně mi dost komplikují plány. Hledala jsem něco "pro radost z pohybu"- no a Sokol byl jednozněčně dobrou volbou.

Martina chodí cvičit 1x týdně se staršími žákyněmi a vždycky přijde nadšená, co všechno dělali. Pokaždé tedy padne do postele ještě před stanovenou devátou hodinou, protože má napohybováno až dost.

V sobotu byla "sláva"! Sokol Libeň slavil 130let. Martina byla důležitá- a hnala se hned ráno na pomáhání s přípravami akademie. Nosila židle, otírala lavičky, aby hosté odpoledne měli nachystáno.

Sláva vypukla v 16:00. Lidí se sešlo překvapivě hodně. Bylo úplně plno. Po slavnostním zahájení  a ostužkování praporů se začalo s předváděním vystoupení jednotlivých věkových kategorií.


 Jak říká naše babička: "radost pohledět".
Muselo to dát cvičitelům hodně  práce - všechno nacvičit a zorganizovat- a klobouk dolů hned 2x, protože honorováni za tuto činnost nijak nejsou.


 Součástí cvičení bylo i představení stínohry- Sokol před 100lety a za 100let.
Vtipné, nápadité- dokonalé!! :-)


Krásné odpoledne se protáhlo až do večera.
Zhlédli jsme výstavu o historii organizace, popovídali s přáteli a došlo i na nesmrtelný a všudypřítomný šunkový chlebíček :-)) 


Sametové výročí

19.11.2014

...jsme oslavili stylově: čili v Činoheráku (ano, tam, kde přesně na den před 25lety vzniklo OF).

Dávali Havlovu Audienci. 
Tu jsem tam taky před 25lety coby studentka viděla v obsazení Landovský- Abrhám a měla jsem dojem, že už to nemůže být lepší...

... a ono skoro může ;-) 

Tentokrát hostovali moji oblíbení ostravští Bezruči. 
Norbert Lichý v roli sládka a Jiří Müller v roli přeslušného Ferdinanda Vaňka- nemělo to chybu!!! 



Nadčasová hra. O nás. Jací jsme byli- a v drobných obměnách jsme doposud.  
To jsou paradoxy, co?
 
Bavili jsme se úžasně, protože díky tomu, že jsme polovinu svého života v "komunismu" strávili, ocenili jsme i detaily na stroze vybavené scéně v podobě černobílé fotky Bohdalky na nástěnce- nebo nápis na transparentu...



Oba herci sklidili (zasloužený) potlesk- a my šli svoje dojmy ještě probrat do zdejšího baru. Nabízely se "socialistické" chlebíčky a moravské víno- tak kdo by odolal :-)


Listopadově

15.-17.11.2014

Státním svátkem prodloužený víkend jsme strávili doma.
Na to, abych vyrazila do ulic demonstrovat proti panu prezidentovi, jsem nějak neměla morál. Házet vejce mi není vlastní, navíc jistým řešením by snad bylo házet vejce pštrosí. 

Všelijaké hromadné připomínkové akce mě taky nelákaly. Revoluce mě zastihla v době studa na VŠ, takže na náměstích a v ulicích jsme strávila času poměrně dost. Dodnes nechápu, jak jsme zvládli zkouškové období, které neúprosně nastoupilo v lednu. ;-) Letošní nabízené happeningy ve mně důvěru nebudily, nechtěla jsem si kazit vzpomínky na ty nezapomenutelné dny konce roku 89.

Skoukla jsem pár dokumentů a s chutí se podívala na medailonek o výjimečné zpěvačce, která se stala tváří sametové revoluce - Martě Kubišové- "Magický hlas rebelky". Těšila jsem se na něj asi více, než bylo nutné. O paní MK už jsem viděla a četla spoustu  "dokumentů", takže tento mi nepřipadal ničím výjimečný- ani objevný. Ale její hlas ráda poslouhám, pamatuju si, jak se krátce po revoluci objevily desky a kazety s jejími nahrávkami- jak jsem kazetu "Songy a balady" sjížděla do úplného omrzení ;-) 

 Teď- s odstupem čtvrt století- jsem si tak přemítala, co by asi bylo, kdyby změna režimu nenastala. Jak by se nám žilo... přes všechny ty politické skandály a jiné aféry jsem ráda, že "čas oponou trhnul". 

Tak ještě jedna stylové- vlastenecky-listopadová ;-) 



 V pondělí jsme s Martinkou zavítaly do ZOO. Ta se neomrzí ani v nevlídných podzimních dnech.

Rezervaci Bororo  nechtěla opustit ani po hodině dovádění.



 Gepard ze svého pahorku bedlivě střeží, kde se co šustne....



 Teplomilní plazi ve všech barvách duhy...





Roztomilá slonomyš.  
Bércouna jsem nikdy předtím naživo neviděla. Vždycky se pečlivě schovával po kamenem. Až tentokrát se "myš s chobotem" vesele probíhala po písečném povrchu svého bytečku.


 Psouni v listí. 
Krásná podívaná na veselé dovádění chlupatých psounů vydrželi sledovat děti i dospělí. Psouni byli právě po obědě, takže tlamičku nemá od krve, ale od toho, jak hodoval na červené řepě :-)



Živé magnetky. 
Přesně tak vypadaly dvě rákosničky ulugurské přilepené na listech.


 A "gekonek" (můj pracovní název), 
který svou barvou i velikostí spíš připomínal brož na dámský kabát.



Nezdravě, ale s chutí jsme pojedly v místní restauraci a nevíme, jestli se za zvířátky nevypravíme ještě na Vánoce. ;-)



A naši soukromou oslavu 25. revolučního výročí jsem pojala stylově- jen to datum mi nevyšlo na den přesně, ale líp to nešlo ;-))

Pozvánka na benefiční koncerty pro podporu dětí se SMA

14.11.2014

V předvečer první adventní neděle - v sobotu dne 29.11.2014 od 18hodin - se letos uskuteční již 3.ročník benefičních gospelových koncertů, které současně probíhají v Praze, v Plzni, v Brně a v Ostravě.

Akci pořádá GOSPELTRAIN

Výtěžek koncertů je každoročně věnován na podporu dětí se závažným genetickým onemocněním - spinální muskulární atrofií.
Letos bude výtěžek koncertů v jednotlivých městech určen konkrétním dětem; především těm, které se díky svému zdravotnímu stavu nemohou účastnit táborových pobytů.

V Praze se patronkou koncertu se stává 15letá slečna Anna Hlavicová.
Anička se díky svému onemocnění pohybuje na elektrickém vozíku a je integrována do 9.ročníku běžné ZŠ. Její studijní výsledky jsou výborné. V příštím školním roce chce začít studovat střední školu při Jedličkově ústavu. Ani ve škole se Anička neobejde bez pomoci druhé osoby, a tak budou získané finanční příspěvky využity zejména k zajištění asistenčních služeb a úhradu nezbytných pomůcek, které Andulce usnadní studium.

V Plzni bude výtěžek věnován 10letému Vojtovi Turnerovi, který žije s maminkou v novém bytě. V tomto bytě je třeba provést několik stavebních úprav, aby se v něm Vojta mohl pohybovat na svém elektrickém vozíku. Největším problémem jsou úzké dvěře do koupelny.
Manipulaci s Vojtou by také hodně usnadnila instalace závěsného kolejnicového systému
v bytě tak, aby jej maminka mohla snadno dopravit na WC či do koupelny.

Na Moravě- tedy v Brně a v Ostravě- poputuje výtěžek k Honzovi Matlakovi (12let, UPV) a Lukáši Němcovi (14let, UPV). Oba chlapci se pohybují na elektrických vozících a potřebují peníze na uhrazení doplatků za zdravotnický materiál, který zdravotní pojišťovna nehradí v plné výši (cévky, kanyly, rukavice...) a na zakoupení nových baterií do přenosné odsávačky, aby mohli zase chodit na vycházky.


Jste srdečně zváni! 
Vozíčkáři vítáni- všechny koncertní sály jsou bezbariérové!

Přidávám videovzpomínku na letní tábor, který jsme si s dětmi v létě tak pěkně užili.



Když jsou děti byznys

13.11.2014

Někdy se nepřestávám divit, kdo všechno na moji peněženku útočí prostřednictvím dítěte.

Poprvé moje odboje proti hromadným "zvyklostem"  začaly už v době docházky do MŠ. Neměla jsem nic proti tomu, že do školky přijde pan fotograf a vycvakne děti na památku pěkně pohromadě. Začalo mi to vadit v momentě, kdy pan fotograf docházel do školky v říjnu - a následně pak i v květnu. Inu, to víte, děti rychle rostou- abyste měli srovnání...

Trvala jsem na tom, že nepotřebuju k dokumentování toho, že můj potomek prospívá důkaz v podobě souboru fotografií zapasovaných do pestrobarevných nevkusných rámečků, kde na na mě bude žulit dítě sedící na saních - v pozadí vánoční stromek-  v bačkůrkách s traktorem na klíně. Argumentovala jsem vždy tím, že manžel fotí rád a dobře a že s fotkami můžeme dláždit ulice a že tento rozkošný soubor nechci, dokonce ani za výhodnou cenu 249Kč, protože nevím, koho z prarodičů bych měla odvahu tímto potěšit.

Nepočítám všechny ty katalogy, které děti nosily domů- "sleva" na hračky, na knížky- a nebo úplně nejlépe: "Mami, tuhle knížku si máme prohlédnout a buď přinést 300korun, nebo knihu zpátky..." - stejnětak nejrůznější CDROMy a "didaktické hračky" - nechápu.
Jasně, žijeme ve století reklamy, reklama číhá úplně všude, některá je i chytrá a polapí nás dříve, než si toho stačíme všimnout...  ale že se i státní školní zařízení stanou reklamními agenty ???
Nelíbí se mi to- a i kdyby to bylo nevímco, nezajímá mě to. Nekupuju. Odmítám. Příčí se mi totiž ten způsob, jakým se mi zboží chce vloudit do bytu.

Koupit si knížku, to je přece obřad! Zajít do příjemného knihkupectví- osahat si je, prohlédnout i očichat... a při tom obhlédnout i nabídku konkurence- porovnat si ceny, za jaké lze knihy koupit- to je přece to, k čemu chci svoje dítě vychovat. Umět si vybírat, porovnávat- hodnotit.

Posledním hitem sezóny jsou školní zájezdy organizované nejmenovanou CK.
Z cen se mi pravda lehce točí hlava- pořídit školu v přírodě od pondělí do pátku (takže 4 a půl dne čistého času) za 3000 (výlet prosím není v ceně zájezdu započítán, tudíž + 350K) - to mi tedy připadá moc. Hudrovala jsem, ale nakonec -pod tlakem společných zážitků- jsem vždy vysázela požadovaný obnos.
A tak díky tomuto zážitkovému zájezdu třeba Martinka letos v červnu (krátce před svými 10.narozeninami)  zjistila, že turistický salám vypadá stejně před jídlem - i po zvracení a sdělila mi, že nebydleli v tom domě, co byl vyfocený na obrázku, ale kousek vedle...  Na ozdravný pobyt pak plynule navázal její 3denní pobyt v nemocnici. Ten byl sice "zdarma"- tedy hrazený plně zdravotní pojišťovnou, ale i tak  jsem si řekla, že UŽ stačí.

V září na třídní schůzce paní učitelka předestřela nabídku kulturního vyžití pro děti pro následující pololetí. Chvílemi nevím, jestli je škola vzdělávací, nebo spíš kulturní institucí.V minulém týdnu kupř. děti absolvovaly v době vyučování dvě návštěvy "kulturních zařízení".
Rodiče se měli také vyjádřit k tomu, zda souhlasí s tím, aby děti jely na výlet na Kokořín- 12.listopadu??? Pročetla jsem leták- ááá moje oblíbená CK! ...za pouhých 355Kč výlet  na hrad, který je v tuto dobu veřejnosti už pár týdnů uzavřen. Při představě, jaké může být v tuto dobu počasí, jsem zaškrtla, že zájem nemám.  S Martinou po výletech jezdíme, kulturu myslím pěstujeme hojně- uvítala bych spíš, kdyby se ve škole učilo a ne, že děti budou po výletech- a já doma o víkendu budu pilovat vyjmenovaná slova a násobení....
Následovalo vysvětlování, proč Martina na výlet nepojede.  Že to opravdu není z finančních důvodů, ale z principu. Nebudu podporovat CK, z jejíchž služeb nadšená nejsem.

Výlet včera proběhl. Z nabízených atrakcí- vyzoušet si na hradě brnění a meče a nevímco ještě - prý nakonec sešlo. Chce se mi dodat samozřejmě sešlo... Vždyť jsou to JEN děti...

Můj romantický příběh od Bezručů

3.11.2014

Ve vyprodaném Divadle v Celetné se všichni těšili na "Můj romantický příběh" skotského autora D.C.Jacksona v podání ostravských Bezručů.

Hra ze současnosti- vztahová záležitost- žít jako singels? Kde se výhody neomezené svobody stávají nevýhodnými? Co vlastně od života chceme? A co jsme ochotni mu dát? Spousta zajímavých dialogů- byť prošpikovaných poněkud jadrnými výrazy.

Hlavním hrdinům - Tomovi a Amy- je lehce přes třicet a oba jsou stále nezadaní. Na jednom večírku se pod vlivem  alkoholu sblíží. Ani jeden z nich si ovšem není jist, že "je to ten pravý".

Děj je podán střídavě z pohledu obou hlavních hrdinů- a jak to tak bývá- ne vždy vnímá partner tutéž věc stejně jako my.

Skvělé herecké výkony- ten Terezy Vilišové byl dokonce oceněn cenou Thálie 2013.

Konec prozrazovat nelze, snad jen že generaci třicátníků lze vnímat i jako generaci singels, která se nehrne  do uzavírání sňatků a rodičovské  povinnosti často odkládá tak, až k nim nakonec ani nedojde. Zajímavé zamyšlení nad spoustou věcí, které souvisejí s partnerským soužitím.

Hra poněkud odlišná od syrových bezručovkcýh dramat, nicméně zajímavá a  svým způsobem taky hodně krutá a drsná.



Svátek zemřelých

2.11.2014

Počasí hned od rána dává najevo, že dneska je den zahalený do mlhy, ponurosti a smutku.
Inu Dušičky...
Já tedy svoje Dušičky opečovávám celoročně :-), takže mohu jen smutně konstatovat, že mě ty davy lidí na hřbitovech jen ruší a jsem rozmrzelá, že nemám kde zaparkovat a že se na úzkých mezihrobních  pěšinkách  musím vyhýbat rozeřvaným rodinným výpravám.

Vyrazili jsme tedy i my stylově a  po česku- po návštěvách hřbitovů. Máme totiž nebožtíky na různých stanovištích...
Při svém rozjímání jsem si pořídila několik ilustračních obrázků... dneska se to nabízelo!

... jednoruký na kříži...


... na svých bedrech nesu svůj žal - i cizí náhrobek...


... lidé sem přicházejí...a (někteří) odcházejí...

...dušičkový kýč...



... nudící se strážný anděl...

...skrz ofinu smuteční vrby...



... srdečně...


Den zahalený do mlhy a vzpomínek. 
Žádné drama. Jen poklidné rozjímání... 
Všechny moje Dušičky přece odešly pokojně a v pravý čas...


Listopadový mejdan

1.11.2014

Martina je tvor společenský (až moc).
Neustále organizuje nějaká setkání a nebo akce pro děti. V létě se tetelila blahem, když jsem ji občas pověřila nějakým úkolem na přípravu programu na tábor pro děti. 
Ovlivněná ze školy anglo-americkými reáliemi, dožadovala se halloweenského mejdanu.
To tak! V listopadu mě popadá divně melancholická nálada. "Mejdan být může, ale bude český: čili listopadový- strašidelně-dušičkový!", prohlásila jsem a doufala tak trochu, že ji odradím.

Ale Martina nadšeně souhlasila. Pozvala si kamarádku- a program prý budu zajišťovat já. ;-)
Akce typu "last minute" mě obvykle vybičují k nějaké činnosti. Je to vždycky výzva! ;-)

Začínalo se v půl šesté večer (abych získala čas na přípravu)- a tedy za tmy. Roznesla jsem  po zahradě spoustu čajových svíček a poschovávala poklady. Vypadalo to romanticky - jako na starém hradě :-) Holky ale musely mít baterky - jako pro pocit jistoty. (velmi rychle samozřejmě zjistily, že bez svitu baterek je vidět lépe...)
Hledaly staršidelné mlsky a taky podzimní plody (to byly háčkované modely od sousedky, které jsem důmyslně přivázala na živé stromky)


.... ale kdybych na ty dvě hledačky v tu chvíli zadupala, asi by se přerazily obě:-)

Doma jsme se vrhly na "vaření". Koupila jsem balíček listového těsta- a kolik radosti nám přinesl :-) 

 K večeři si dámy vyrobily mumií miminka- zamotané párky s hořčicovýma očima...

        foto půjčeno z instructables.com, protože my jsme v zápalu tvoření a chuti zapomněly fotit!!


.... a ze zbylé poloviny těsta jsme uválely slané kostičky.


 Pak se dvě pařmenky zavřely do pokoje a hrály si. Pan Wlk mezitím zmizel na hromadné sledování fotbalu někam za kamarády, jelikož pochopil, že v této domácnosti jsou pro tento večer zcela jiné priority
... po nějaké době se nezletilé dámy opět vynořily ze své sluje s tím, že by ještě chtěly zábavu...
Takže další reklamní záležitost: MIXLE-PIXLE vysypat na talíř- a skládejte, dámy, jedlé příběhy... :-)


Dámy byly spokojené, já taky...ale vyžehleno tedy nemám, to se při tom stihnout nedalo ;-)

Říjnové rozjímání

31.10.2014

Měsíc říjen pro mne byl měsícem náročným po všech stránkách.

9.října by táta oslavil své 69.narozeniny- a zatím měl 6týdnů po pohřbu. Ty věci kolem umírání měly tak rychlý spád, že ve mně teprve doznívají.

Několikrát mě napadlo, že ono kdysi- ještě v dobách mého dětství- mělo asi nějaký praktický význam, když pozůstalí nosili alespoň černou pásku na klopě nebo na rukávu- signalizovalao to:"Pozor! Tenhle člověk má mysl zaměstnanou úplně něčím jiným!! Opatrně a pomalu na něj..."
Dneska už se nic takového nenosí, a tak žádné ohledy- pohřbem se považuje věc za oficiálně uzavřenou- a všichni očekávají plné pracovní nasazení.

Jo, to už umím. To mě anitak nepřekvapuje. Jsem přece "pozůstalá-profesionál";-)  Spíš mě zaráží, že mezi ty nejdrsnější a nejnáročnější patří ti, kteří dobře znají i  "detaily ze zákulisí", ale přesto valí ty svoje "nezbytnosti a požadavky...a nejlépe hned teď, honem". Jenže já mám dny, kdy opravdu dělím výkony na "životzachraňující" a na ty "co se to nezblázní a počká".  S odchodem blízké osoby člověku opravdu přibude spoustu nestandardních úkonů- a ať se tváří jakkoli, třebas neprolévá potoky slz, je zasažen a jeho mysl má problémy se soustředěním a rychlost výkonu je taky značně zpomalena. Alespoň já to tak mám.

 Zkrátka v zájmu zachování všech životních funkcí a plnění všech nezbytných povinností- jedu na dvojku. Pěkně úsporně. Nechci skončit na antidepresivech a nebo v trvalé péči psychiatra. Pak už si na mě  ti nejdotěrnější "manageři" asi těžko vzpomenou.
Dokonce jsem tento měsíc několikrát nahlas řekla: "Tohle dělat nebudu. Nestíhám. A neudělala bych to podle svých představ, protože nemám čas- takže neberu"- a tím "nemám čas" jsem myslela i to, že nezruším sraz s holkama ze školy, nevzdám se lístků do divadla... Mám ze sebe radost, obvykle toto nedělám (neumím).

Musím říct, že mě opět vykolejilo pár věcí týkajících se vztahů mezi lidmi- ať už pracovních, nebo těch mezilidských. Pracovně se pralo veřejně špinavé prádlo a manipulovalo se až hrůza. A mezilidsky- to jsem se nestačila divit... Každý používáme jiné zbraně, každý máme svou pravdu- někdo ji má podloženou fakty, jiný si myslí, že ji má- a to mu stačí... 
Internet je ovšem mocná zbraň, tam se dá najít spousta věcí, a tak stačí jen číst s porozuměním a dát si věci dohromady- dnes už vím, že nestačí jen slepě věřit tomu, "my pomáháme zadarmo". Patřím mezi lidi, kteří mají rádi, když se dodržují předem stanovená pravidla- mezi ně počítám i dokumenty typu "darovací smlouva" atp.,   Každopádně tato nechutná etuda silně ovlivnila můj další přístup k "charitativní činnosti".

Nejbližší akcí bude gospelový koncert pro podporu dětí se SMA (spinální svalovou atrofií) dne 29.11.2014, který jsme původně s hlavní organizátorkou Alenkou chtěly úplně zrušit, ale po hodinové debatě jsme rozumově dospěly k tomu, že bez ohledu na hlavní představené tohoto sdružení, ty nemocné děti peníze opravdu potřebují, a tak letos výtěžek nepůjde žádné organizaci, která má ve svém programu, že "podporuje děti se SMA", ale půjde přímo jednotlivým dětem na konkrétní účely, které rodiny budou předem prezentovat- ať už na asistenci, na zdravotní pomůcky, na speciální vybavení, které dětem usnadní pohyb či sezení či úplně jiné činnosti. Snad se vše podaří a dostaví se i radost z pomoci potřebným, která letos dostala poněkud nahořklou příchuŤ.

K roli  pozůstalé bohužel patří i likvidace všeho, co patřilo zesnulému majiteli. Díky tomu se mi dostávají do rukou zajímavé věci- mezi tou spoustou harampádí se najdou i poklady! ...a fotky evokující vzpomínky... Všechno jde pomalu. Člověk zírá na obrázek a zamyslí se... v hlavě se sám spustí soukromý biograf vzpomínkového dokumentu- no a hup, kolik času je náhle pryč.

 Kameníci konečně přidali na náhrobek další nápis - naše "nemovitost" má dalšího nájemníka a je obydlována rychleji, než jsme při jejím pořizování pomysleli :-(

Martina stihla chytit nějakou podzimní virozu, takže týden naříkala na bolest v krku, ale dr. konstatovala, že na ATB to není, prý jen faringitida- zas něco nového...Zvládli jsme to s kloktadlem a čajem, ale dobrých 5dní Martinka nemohla polykat.

Co jsme nezvládli- to bylo "někam odjet" na podzimní prázdniny, což mě mrzí, protože bych opravdu uvítala pár dní, kde nebudu doma- a nebudu "pořád něco muset" , ale odloženo na neurčito. :-(