Jako na houpačce

25.4. 2009 - 221.den z 365

23:00

Hlásím se s pravidelným zpravodajstvím z motolské nemocnice. Jsem (mile) šokována, kolik lidí s námi ten "horor" žije- a kolik lidí denně nakoukne na blog, nechá vzkaz, pošle sms ... věřte, že je to milé, moc milé a asi i účinné- tak si své přátele hýčkejte, když je člověku "ouzko"- a to nám tedy bylo!!- je přízeň přátel naprosto neocenitelná.

Do nemocnice jsem šla s hrůzou, co zas Majda vymyslí... a hle- Majda ležela růžová v peřinách a vyčihovala. Já už neumím ani normálně přijít. Hned jsem na ni vybalila: "Tak co, jak ti je?"
Ani jsem si to neuvědomila, až když se začala chechtat, že je rozdíl, když přijde tatínek (klidný, rozvážný), nejprve se optá, jak se má...
Já jsem jak cvok- přejedu pohledem přístroje, skouknu dítě a v podstatě mě zajímá jen to, co je špatně.

Majda dnes vypadala DOBŘE!! Dokonce začala trochu jíst, nechala se posadit, což je pro ni dobré kvůli dýchání, ale ona se tomu pořád brání- a já jivyfotila právě, když si čte komentáře a blogvzkazy od vás všech, které jsem jí vytiskla.

Kyslík ještě má, ale není to rozhodně tak dramatické jako včera. Když přišel dr. na vizitu- nevěřil! Znal ji jen z papírů, a tak hleděl, jak to, že si tam tak sedí, když včera výsledky nepasovaly do žádných tabulek a celé konzilium mělo plné ruce práce. Já to tedy taky nechápu. Takové výkyvy. Tentokrát nám dala Majda všem pěkně zabrat- bylo to náhlé a nečekané, zato velmi intenzivní.
Snažila jsem se to s ní rozebrat, proč odmítá všechna ta doporučení lékařů a tak... no ale když se mě zeptala: "A ty víš, jaký to je nemoct dýchat?" - sklapla jsem. Nevím. Asi strašný.
Ten strach z toho, že nemůže dýchat je pro ni paralyzující, není schopna ovládnout to vůlí, když zpětně mluví o svých pocitech- mám husí kůži.

Tak snad se stav bude už jen zlepšovat.

Sestry jsou naprosto skvělé. Neusále si vymýšlejí práci, pořád chodí a ptají se, jestli něco není potřeba a když jsem poprosila o nové povlečení, s úsměvem přiběhla a začala převlíkat celou postel. Péče opravdu skvělá. Dneska jsem tam Majdu s klidem nechala přes noc bez dozoru. Dohodly jsme se na tom, že tatínek musí i zítra do práce- dohání resty z minulého týdne, kdy jsme moc pracovat nemohli- a jezdíme přes Prahu sem a tam, takže se Majda bude večer dívat na TV a ráno zase dorazím já.
Mám z ní radost, vypadala spokojeně, až se upraví dýchání, bude to bezva!


Martinka Majdě namalovala obrázek. Majda má ráda sovy. Chtěla ji potěšit. V pátek měli ve školce přednášku- přijel pán a dovezl dravce a taky sovu sněžnou. Tu Majdě namalovala.
Proč má kulicha, to je asi jasné- že je sněžná :-) Ale kdo si chce tipnout, co to má v červeném oválu na křídle? ;-)

My hádali že malé sůvátko ve vajíčku nebo turistickou známku (my je totiž sbíráme, takže Martina ví, o co jde)... ale prohádali jsme.

Dneska ráno jsem jí vyprávěla, co Majda dělá a že děkuje za obrázek. A cože to má sova na křídle?
A Martina odpověděla: "No hodinky, přece!"
Žasla jsem: "Nač prosímtě potřebuje sova hodinky?"
"No přece aby věděla, kdy má jít v noci houkat" , odpověděla Maťa :-))
No to je přece jasný, k čemu je sova, která neví, kdy má jít zahoukat....

Navečer do nemocnice ještě dorazila naše "dvorní" rehabka Hanka. Jela přes celou Prahu, aby okoukla, jak Majdě pracuje hrudník a aby stimulovala zóny. Hanka je prostě nadšenec. Někdy mám dojem, že by lidi nemuseli mít ani jména, že je má stejně srovnané podle skolióz, pajdavých nohou a jiných anomálií ;-)
Hanka ji protáhla, protože naše madam dospěla k názoru, že motolské rehabky se nedají s Hankou srovnat - takže jestli s ní někdo bude hýbat, bude to Hanka- nebo nikdo.

Z nemocnice jsme s Hankou odcházely v půl deváté. Snad to ráno bude stejné jako večer- nebo ještě trochu lepší! :-) Snad se nám houpačka zas nepřehoupne dolů. Tady musí být člověk pořád ve střehu... ;-)

Posílám pohled na noční nemocnici a přeju dobrou noc! :-)