Všem Dušičkám

1.11. 2009

První listopadový den tradičně patřil návštěvě hřbitova.

Počasí venku přesně odpovídá představám o sychravém podzimním dni. Je pěkná zima.
Majda je nemocná, tak samozřejmě ven vůbec nechodí. Je doma a daří se jí docela dobře. Jen po lécích je jí vždycky špatně od žaludku. Zítra se poradím s dr., jestli bychom je neměli změnit.

Martinku jsem ale vzala s sebou - z výchovných důvodů... a vůbec.
Své příbuzné máme pochované pár kilometrů za Prahou- v místě, kde jsem vyrůstala. Cestou v autě jsme s Maťou probraly, jak se na hřbitově chovat a proč; a pak se mě vyptávala na moji babičku a taky na dědu. A mně se v tu chvíli vybavily některé obrazy z dětství- barevné, živé... krásné vzpomínky. Je zajímavé, jaké detaily si člověk pamatuje. Jako dneska vidím kytičkované hrnky, do kterých mi babička dělala svídani, hodiny s kukačkou visící na zdi v kuchyni a zbarvení a jména obou koček... a spousta dalších drobností, které Martina potřebovala vědět :-)

Martinka na hřbitově obhlížela náhrobky. Líbí se jí zejména motiv dvou holoubků, kdy jeden pláče pro druhého zemřelého. Až jsme na jednom hrobě narazily na holoubka, který tam seděl sám.
"A kde má toho, jak pro něj pláče?" ptala se Máťa.
"Nevím, asi v hrobečku.." odpověděla jsem.
" Hm, nebo mu ho někdo ukrad a nemá už pro koho plakat, tak jen kouká..." konstatovala suše Martina.

Holoubky jsem vyfotila velmi nezdařile, a tak vkládám obrázek andělíčka. Ten se jí taky líbil a hned se ptala: "Co říká ten andělíček, když má pusinku otevřenou?"...

Já jsem si při procházce hřbitovem pročítala nápisy na náhrobních deskách a uvědomila jsem si, že už jsem se prostě přehoupla do té druhé-méně veselé- poloviny života, protože mezi náhrobky už se objevují i jména těch, s kterými jsem si jako dítě hrála, s nimiž jsem chodila do školy. Zvláštní pocit- smutku, lítosti...

Z mého rozjímání mě vyrušila Martina svým filozofickým dotazem: "Mami, a na jak dlouho je člověk umřelej?"
"No, právě že nafurt, Martinko, nafurt..." :-(

Ke hřbitovu vede od kostela sv. Klimenta krásná kaštanová alej. Všechny ty Dušičky, které jsem milovala a které pro mne tolik znamenaly, už došly na její konec...

Domů jsme přijely pěkně vymrzlé.

A navečer zase dorazila rehabka Hanka, aby Majdě protáhla dýchací (i jiné) svaly, což se jí za Majdina halekání a nadávání celkem úspěšně zdařilo, a protože včera shledala zajímavé závady i na mém tělesném aparátu, vrhla se opět i na mne. Má ten dar, že přesně ví, kam sáhnout, chvílemi jsme viděla všechny svaté a kvílela jsem, že jestli bude ještě chvíli pokračovat ve svých praktikách, pak už zítra o mně budou mluvit jen v minulém čase!!
Bylo to hroznýýý! ... ale moje záda jsou ve stavu, kdy jim každý zásah odborníka může jen prospět. ;-)