Sněhová nadílka

29.11.2010

Celou noc hustě sněžilo, a tak při ráno při pohledu z okna mě rozhodně nenapadaly žádné romantické myšlenky. Sníh v Praze mi navozuje jen jedinou představu: lopatu a nesjízdnost silnic a chodníků. Jo, v našem případě i chodníků :-((  V našem případě nestačí odházet prostor pro auto, ale je třeba odházet  další tři metry pro plošinu za ním a pro najíždějící vozík. Dneska jsme si to odhazování dali 3x za den. Možná mi do rána odpadnou lopatky. Zatracená zima. Pro mne by rok mohl mít jen tři roční období a zima by tam vůbec nemusela figurovat. Tu ať si nechají na horách ;-)




Martina byla ovšem jiného názoru. Jásala a těšila se, že půjde odpoledne ven. Stavět iglú a sněhuláka. Sotva jsme přišli ze školy, lítala kolem baráku a vyzpěvovala si: "Život je nááádhernýýý..."
Nevím, proč ji to napadlo zrovna při pohledu na to bílé nadělení... hold každý máme jiné asociace. Já jsem kupříkladu na nádherný život dnes nepomyslela ani jednou. ;-)
...snad zítra k tomu bude příležitost...


Poklidný adventní čas

28.11.2010 - 1.adventní neděle

... u nás začal opět netradičně, ale rozhodně ne poklidně.

Wlk  po čtvrteční návštěvě zubaře skončil v sobotu na zubní pohotovosti. Ráno se vzbudil a vypadal, jako by pozřel pingpongový míček. Zub ho bolel, tvář natekla, a tak vyrazil směr Karlák. Během dopoledne od něj přicházely z čekárny samé stresující SMS: jakože je tam snad celá Praha, že tam nikdo nežertuje, že na hodinu vypli proud a že doktor tudíž jen trhá... docela se mi ulevilo, když konečně ve 14h. napsal, že je po zákroku a že dojede i sám domů. Dobelhal se, pochválil pana práci a jednání doktora, obložil si pusu chladivými polštářky a zalezl úpět na samotku.  Já vyrazila směr Globus- pro ATB do lékárny a pro přesnídávky a zmrzliny, aby vůbec něco mohl jíst.

Dneska jsem dotvořila adventní věnec. Nějak se mi díky focení při osvětlení nevyvedl v reálných barvách- je bílo-stříbrný :-)  Jen jsem neodolala a nakoupila jako dekoraci "andělská křídla"- to jsme ještě neměli!Tak jen doufám, že se mi na ně nepodívá kocour a neočeše jim ta peříčka ;-)

A tady jsem pro názornost zvěčnila náš lazaret (zapózovali na mou žádost ;-) ).
Za pozornost stojí pravá tvář pana Wlka a Martinčino levé oko hrající po nečekaném střetu s umyvadlem všemi barvami...


Ohlédnutí

23.-27.11.2010

Tento týden mě nějak pohltil boj s časem. Já nevím, co dělám, že se nestíhám ...

V úterý náš kočičák oslavil půl roku. Je to kus kočičího kluka. Vypadá spíš jako medvídek. HuŇatý kožich myje několikrát denně- už si našel svůj systém :-) Jakmile se někdo přiblíží k jeho misce, vypálí a letí přes celý byt, aby hlasitým řvaním upozornil na to, že miska je prázdná. Je stále při chuti a bere cokoli. Minulý týden jsme krájela okurku, jedno kolečko se mi skutálelo na zem- a Toby ho viděl první... bylo jeho. Opravdu ho schroupal. Chodí za námi jako pejsek a nejkrásnější je, když spí :-)

Další svěřenci naší domácnosti si vedou různě- každý po svém... Martina se ve škole "zamyslela" a při vyhazování odpadků do koše, který se klasicky nachází pod umyvadlem, ono umyvadlo přehlédla - prudce se ohnula a přišla s monoklem na oku. Monokl mění barvy každým dnem. Martina prý plakala jen tiše na WC. Zatloukla to i před paní učitelkou! Je to takový malý hrdobec ;-)

Ve čtvrtek jsem vezla Majdu do školy. Sotva jsem zaparkovala, už na mě vyběhla zástupkyně, že by se mnou potřebovala mluvit. Cestou od auta mi šrotovalo v hlavě, co asi bude tématem našeho rozhovoru. A byla jsem mile překvapena!! Táhla mě do třídy, aby mi ukázala, jak s panem ředitelem naměřili a vymysleli přesun nábytku, aby se tam Majda vešla a mohla si lehnout i ve třídě, když ji budou bolet záda- a sledovat při tom výklad- docela mě to rozesmálo- jednak, že to řeší "už" v 8.třídě, když s tím "otravuju" od 6. (na 1.stupni to tak měla), jednak jak to měli nakreslené na podlaze křídou: kam se co přesune ... jsem si představila tu přípravvnou fázi- vyměřování a zakreslování :-)) No a opravdu mi to udělalo radost. Velkou radost, kterou vlastně kazí jen to, že to nešlo vykomunikovat nějakým normálním způsobem. Že tomu muselo předcházet divadlo se vším všudy a tak vůbec...

Jinak od tohoto týdne má Majda nový rozvrh...:-)  Tělocviky, z nichž je zcela osvobozena,  jsou sice ráno, ale jsou to okrajové hodiny, takže se v klidu prospí, doma nasnídá a jedeme do školy později. Hurá! Nemusí trávit 8hodin měsíčně zbytečně ve škole...  proč to tak nemohlo být hned... to je pouze řečnická otázka! Nekomentuju. Už ani nežasnu. Vedení školy tímto děkuji, že se po několika mých urgencích  zamyslelo nad všemi připomínkami a uznalo, že nejsou úplně od věci. Jsem  ráda, že se blýsklo na lepší časy a mohlo by to tak pokračovat ;-)

V pátek jsem musela na nákup. Jezdím do Kauflandu. Mám to nejblíž a není to ten hypermarket, kde člověk nachodí 3km, než nasbírá do megakoše základní potraviny. Věkový průměr nakupujících  v dopoledních je cca 65let. Šílím! Důchodci se obvykle hádají o košíky, předbíhají se ve frontě u pokladny, pak se hádají s pokladní, že to nestojí tolik, kolik ukazuje pokladna... - tentokrát zas ztropili scénu u vážení zeleniny.  V Kauflandu používají -patrně pro větší názornost- na váze obrázky. Jenže když máte na krámě 6druhů jablek, poznejte u váhy, které je to vaše- červeno-žluté, nebo žluto-červené? Bezpečně tam poznávám jen banány :-)

No a jedni důchodci měli s sebou asi 5letou vnučku, která chtěla ta tlačítka váhy mačkat. To ovšem popudilo jiného spěchajícího seniora, který zařval z plných plic: "Dejte pokoj s tím harantem. Tady lidi pospíchaj a vy si tu hrajte s váhou!"
"Je to vaše dítě? Není! Tak mu nenadávejte do harantů a hleďte si svých harantů!", odsekl děda holčičky.
"Já vám říkám, a´t ten harant dá ty pracky pryč, nebo vám to všechno vyházím na zem. Nemám čas si tady s vámi hrát!!! Koukněte, jakou jste tu vytvořili frontu", ještě zuřivěji řval ten nespokojenec. (stáli tam 4lidi v řadě)
Holčička už nakrabovala. Babička ji těšila, že není harant, ale její roztomilá holčička, řvali na toho nerudného dědka a přidali se i další... no hotová mela. Kam se hrabou Homolkovi!  Pozorovala jsem to z povzdálí... a nechápala...

Listopadové Barování

b21.- 22.11.2010

Stal se zázrak a my jsme měli to štěstí, že jsme zas mohli vyrazit na Barování. Boj o lístky se pro nás stal sportem. Naštěstí sportujeme jako jeden mnohapočetný tým, takže to zatím vždycky "nějak dopadlo" :-)

Toto barování bylo jubilejní: třicáté a konalo se výjimečně v neděli. Malostranská beseda opět praskala ve švech :-) Tentokrát s námi šli i  Marcela se Slávkem. Odjezd byl dramatický- časově to vůbec neklaplo, protože venkovani zrovna ten den měli potřebu měnit zimní gumy, pak zas nemohli nastartovat... zkrátka samé potíže.   :-))

Barování opět nezklamalo. Nevím, jak  to Sandra Nováková s Filipem Rajmontem dělají, ale sezvou vždycky bandu úžasných muzikantů. Zbrusu novým hostem pořadu byla skupina "Šťastní a Veselí". Pobavil mě název, ale i to, že jedním z muzikantů byl Rofy, kterého jsme před lety obdivovali v české verzi muzikálu CATS jako kocoura Rambajze- byl vynikající!.

Skvělý a vtipný byl i Saša Minajev. Spustil písně v ruštině, v češtině....

Anglicky, česky, francouzsky a rusky ...to zpívá kdekdo, ale persky - to umí výborně jen Ali Amiri. Stejně dobře si prý vede i ve své lékařské profesi- dermatologa- to říkal sám Filip Rajmont, který se u něj léčil :-)

Velký potlesk sklidil klasicky Eddie Stoilow. Chodí tam rádi, vždycky velice děkují za potlesk a přízeň... jen mi malinko vadí, že na Barování hrají pořád stejné písničky.

No a můj favorit a miláček publika Ondřej Brzobohatý tradičně nezklamal. Jojo, takhle to vypadá, když má někdo talent .. jeho duet s Elvisem se musí prostě vidět :-))





Bylo toho samozřejmě mnohem víc. Končilo se dvě hodiny po půlnoci. Venku pršelo a vůbec bylo nevlídno, ale to nevadilo. Byli jsme plni zážitků a dojmů, Marcela se Slávkem rovněž unešeni a nakaženi závislostí zvanou "barománie" :-)) Domů jsme jeli autem. Řídila Marcela, která jediná tam celý večer seděla s coca colou. Cestu jsme si krátili tím, že jsme ji se Slávkem fotili, jak řídí naše velké žluté auto, což působilo patrně šoky protijedoucím autům, neb řidiči jistě registrovali záře blesků našich foťáků- bezpohcyby evokující myšlenku na focení radarem za překročení rychlosti. :-) Bavili jsem se tím báječně a docela dlouho :-))

Jediným slabším momentem je spánkový deficit, který si návštěvou tothoto pořadu 100% navodíte a celý dlouhý týden budete dohánět.

Dohrabali jsme se domů skoro ve 3 ráno. Mě čekalo ještě jedno překvapení... kocour dostal chuŤ na makové buchty, které mi Marcela přivezla v krabičce. Vynaložil velké úsilí, aby se do krabičky dostal, takže ubrus na stole byl shrnutý do jedné velké koule, ale zadařilo se-  a všechny buchty byly okousané a roztahané po pokoji. Já se na ně tak těšila!! Myslela jsem, že ho přetrhnu. Chtěla jsem tu spoušť alespoŇ částěčně zlikvidovat, ale jak jsem  sáhla po příručním luxu, spadl ze zdi- rána jak hrom... takže všichni bezpečně věděli, že jsme se vrátili domů. To bylo ráno chytrých dotazů.... ;-)

Ten nenažranec jeden nenažranej britskej  nedostal za trest  do misky granule, jak očekával, ale nakrájela jsme mu tam tu makovou buchtu, co okousal.
Nevyvedlo ho to z míry.  S klidem ji zkonzumoval...
Účinky opia se projevily záhy: nahrabal si pod sebe deku a prospal celé dopoledne s nacpaným břichem.

S přáteli

20.11.2010


... jsme strávili celou sobotu.

Na přátelích je krásné to, že si je vybereme sami. Sami si určíme, koho si pustíme do svého soukromí. Jsou to lidé, kteří zpravidla nejvíce vyhovují našim představavám, sdílejí naše radosti, ale především mají pochopení pro naše starosti a trápení. Na setkání s nimi se těšíme, jejich přítomnost je nám příjemná a  máme si s nimi stále co říct. Bývá jich jen omezený počet - a o to víc je bolestivá jejich zrada, či případná ztráta. Obojí znám  a s obojím jsem se vyrovnávala velmi složitě a dlouho. :-((

V tomto ohledu ke mně byl Osud štědrý. Na nedostatek přátel si nemohu stěžovat, jsem ráda obklopena příjemnými lidmi. Pěstuju si je! ;-) A ty nejstarší mám z období, kdy jsem chodila do školky :-)

Přítelkyni R. mám z dob studií na VŠ. Ani nevím, jak jsme se daly dohromady, každopádně nám to vydrželo dlouhé roky. Sdílely jsme spolu starosti studijní, pak řešily vztahy- "kdo je ten pravý" :-), nakonec jsme se ve stejném roce vdávaly a začaly probírat starosti s potomky. Úžasné je, že si i naši manželé padli do oka a děti jakbysmet, takže když dojde na setkání-  nikdo se nenudí. 

Největším problémem je vždy dohodnutí termínu návštěvy :-( Tentokrát se to potařilo asi napočtvrté. Zašli jsme do naší oblíbené řecké restaurace, abychom si den nekazili vařením ;-)
 Naši hosté byli unešeni!
Fotku vlastní produkce nemám, neb jsme s R. pořád klevetily :-) Tak tady jedna ilustrační od pana Wlka.

R. přivezla dva metr dlouhé zákusky. A k tomu asi 10tašek všehomožného... to už tak prostě chodí. Na venkově mají dojem, že se v Praze nežije tak dobře, takže nám pokaždé musejí nadlepšit :-) Máme největší problém ty jejich tašky v našem 3+1 ubytovat a přesvědčit je, že takové množství všeho normálně nejíme, nepotřebujeme a nekupujeme... ale je to marné. Za pár měsíců to zkusí znovu: vykrmit nás ;-)

Pánská sekce probírala problémy technického rázu, vytáhli svoje PC a byli naprosto blažení, že jsme vypadly do vedlejší místnosti. Holčičky se věnovaly tanci- Majda sice netančila, ale věděla nejlíp, jak poradit.

Mě nejvíc pobavily dárky od Adélky- bude jí 10let a miluje navlékání korálů. Adélka si pro každého připravila dárek. Já jsem dostala krásné  korále. Říkám jim pracovně "kostky ledu" navlečené na šňůrce. Balíček byl opatřen superoriginální jmenovkou :-)



Wlk dostal propisku s jmenovkou: Michal ENTER Vlček :-))

Moc jsme si den užili, návštěva odjela až pozdě večer a po jejich odjezdu jsem zjistila, že jsem zapomněla vyndat z lednice medovník, kvůli němuž jsem ráno Wlka vzbudila- aby ho dojel koupit. Když jsem otevřela lednici a spatřila tam tu nedotčenou krabici s doretm,  málem mě kleplo... tak snad příště :-))
To mají z toho, že sem vozí tolik věcí, jsem pak roztěkaná a pro jeno zapomenu druhé. 
;-)

Ach, ty nákupy...

19.11.2010

Po letošní nekonečně dlouhé zimě jsem svoje zimní boty hodila rovnou do popelnice, protože mi bylo jasné, že pokud tak neučiním, jsem odsouzena odchodit v nich další zimu. Nákup obuvi je pro mne díky sloní velikosti chodidla poněkud stresující záležitostí. I ty zdánlivě hezké boty v číle 42 vypadají úplně jinak :-( Tentokráte jsem ale chytračila a vyrazila na nákup do nově otevřeného OC Harfa.  Kalkulovala jsem s tím, že nové obchody budou mít přece plné regály zboží- a to by bylo, aby se tam nenašlo i něco pro mne! Úvaha byla správná. Donesla jsem si domů - podle mého krásné :-) - boty zn. Tamaris.

Wlk mě s krabicemi nerad vidí. Tvrdí, že mám bot asi 10x více, než skutečně potřebuju, zatímco já mám pocity zcela opačné!!!  Doteď nepochopil, že do divadla nemůžu jít  goretexkách, byŤ jsou "pěkné" a nezničené... on tohle prostě nerozlišuje.

Aby neměl čas uštědřit mi přednášku o zbytečnosti tohoto nákupu, zaútočila jsem na něj já: "Hele, máš TY vůbec nějaké nositelné zimní boty?" Zamyslel se a řekl, že asi nemá. Vyzvala jsem ho k nákupu. Moc neodporoval. Jeli jsme dopoledne- aby ho hned u vchodu neodpudily davy lidí ;-) Cestou do obchodu už  mumlal, že na jeho nohu stejně mít nebudou, že 45 jsou vždycky vyprodané... známe, ignorujeme... táhnu ho do krámu. Krom jedné zákaznice tam nikdo není, a tak sotva mu ukážu, kde má vybírat, už se hrne prodavačka, že nám bude asistovat. Radost z ní tedy nemám, už vím, že to bude oříšek, tak ji decentně odháním, a v duchu si říkám: "No, ještě chvíli se snaž mu pomáhat, a máš po kšeftě... zdrhne tobě i mně bez bot!" Pochopila, že jsme "divný pár" a odešla si čochnit kabelky v regále.

Wlk pečlivě každou vystavenou botu potěžkal. Já po jedněch sáhla a říkám: "Co tyhle? Jsou kožené, vyteplené...?"
"No, ty jsou moc vysoký...", suše mě odbyl.
"Cože? Vysoký? Vždyť jsou ke kotníkům!! Viděls někdy vysoký boty?! Tyhle jsou akorát. Tak je zkus a uvidíš!"
"Nebudu je zkoušet. Chci nízký!"
"Děláš si srandu? VždyŤ ti bude padat sníh vrchem dovnitř!"
"Chci nízký boty!", trvá na svém ten dub!!
"No, jasně. Kup si chlupatý sandále, ty ti budou vyhovovat", končím debatu.
Bere cosi z regálu - já šílím!! Kam to bude nosit proboha!??
Nevzdávám to, vyndávám krabici se svým vybraným modelem, vybaluju botu a cpu ji do fronty na zkoušení... když už je bos, tak ať mi alespoň ukáže, že jsem fakt vybrala špatně. Takový pěkný boty, proč je nechce??!! 


"No, tak je zkus- uvidíme, že ti nejsou- já je tam vrátím a budeme spokojeni oba, jo?" ;-)
A už je tam zas ta snaživá prodavačka a podává  mu lžíci... Wlk s ní vztekle mrští na vedlejší sedátko. Nazouvá botu. Tváří se neutrálně. Dorážím, jestli je mu dobře - ááá pozor- chce o číslo větší- dobré znamení: už je neodmítá! :-)
Prošel se v nich sem a tam a šli jsme k pokladně. Platit! :-) Já byla tak spokojená, že máme nakoupeno...a ten mrzout mrzutá, odpůrce všech nákupů a nepřítel mých bot mi povídá: "Tak se těším, až půjdu nakupovat sám a koupím si boty, jaký budu chtít! Nízký zimní boty!!"

Poté, co jsem  ho doprovodila do garáží, jsem se  vrátila, abych se za ty útrapy pomstila v dalších obchodech jeho kontu. ;-)

Třívěžový zámek

17.11.2010

Návštěvu zámku, který má jen tři věže, jsme si naplánovali na tento státně-sváteční den. Zámek se nachází v Mníšku pod Brdy.

Mlhavé a sychravé počasí rozhodně nevybízelo k venkovním aktivitám, a tak jsem cíleně hledala, co podnikneme a úplně náhodou objevila, že v Mníšku mají pro děti připravené speciální prohlídky! Paní průvodkyně Marie byla velmi trpělivá. Ukázala dětem všechny tři věže a představila jim také čertíka Brdíka, který údajně ukradli tu čtvrtou :-) Děti se pak mohly za odměnu s čertíkem vyfotit na památku, ale ne všechny o to stály ;-)

V zámku se jinak fotit nesmělo. Děti mohly obdivovat, jak se tehdy na zámku žilo, jaké nádobí zámečtí pánové a dámy používali- nechala dětem potěžkat cínový talíř ... pojmenovala jednotlivé části brnění a neustále se dětí na něco vyptávala a dávala jim různé drobné úkoly. Děti byly nadšené a ani nestihly zlobit :-) Prohlídka trvala 45minut, což bylo naprosto vyhovující.

Koupili jsme si turistickou známku č.513 a nezapomněli zajít ochutnat vynikající domácí zákusky do cukrárny  U Jarolímků.
Výpravu hodnotím jako velmi zdařilou.
Přehled nabízených zámeckých akcí naleznete přímo na www zámku. A v prosinci se pro děti ještě chystá speciální noční prohlídka s Andělem.
V případě zájmu si nezapomeňte místo rezervovat. Mívají plno :-)

Šárka a Marcel

15.11.2010

Šárka a Marcel jsou mladí manželé a zároveň také hlavní hrdinové dokumentu, který měl právě dnes svou pražskou premiéru.  Se Šárkou se znám jen z blogsvěta, o to víc mě potěšilo, když mi mailem poslala pozvánku, jestli bych se na film nechtěla přijít podívat a osobně se poznat. No, to se ví, že jsem všechno zorganizovala tak, aby to vyšlo ;-) Těšila jsem se. Zatím všechny moje zhmotnělé  blogbytosti vypadaly ve skutečnosti skvěle a báječně se s nimi povídalo.
Na dokument jsem byla velmi zvědavá. Režisérku Dagmar Smržovou jsem poznala díky dokumentu, který  nedávno vysílala ČT - snímek se jmenoval "Nejtěžší volba" a považuju jej za velice zdařilý.

I tentokrát se paní Smržová zabývala tématem, o  kterém se nahlas moc nemluví. Téma prenatální diagnostiky a následného rozhodování rodičů, co když výsledky testů vyjdou špatně a lékař doporučí těhotenství předčasně ukončit. Lékaři mají v této otázce jasno, což je pochopitelné. Ne vždy ovšem mají pochopení pro rodiče, kteří se rozhodnou na svět přivést i dítě s postižením. Neříkám, že se s tímto názorem ztotožňuji, ale to asi proto, že už jistou zkušenost mám. Pokud se ale rodiče mají možnost rozhodnout, pak by ta jejich volba měla být respektována, měli by být v plné šíři informováni o rizicích obou možných rozhodnutí, ale už by to dál neměli nést s sebou jako na čele vypálený cejch.

Marcel se Šárkou se rozhodli dát život  dítěti s diagnózou Edwardsův syndrom, jemuž lékaři nedávali naději na přežití. Oba rodiče prošli šíleným obdobím stresu a strachu, kdy "to přijde"... a ono nic. Stalo se něco, s čím nikdo nepočítal. Juliánka se narodila a za pár týdnů oslaví své třetí narozeniny. Má samozřejmě zdravotní problémy, ale díky ukázkové péči rodičů o ní lze hovořit jako o spokojeném a dobře prospívajícím dítěti. Oba dva vynaložili nesmírné úsilí a z okamžiků zachycených v dokumentu musí být každému jasné, že tito dva lidé rozhodně nejsou nešťastní díky tomu, co je v životě potkalo. Ač je to dokument "na vážné téma", každou chvíli mezi diváky vybuchla salva smíchu. Po chvíli ji vystřídalo mrazení po celém těle- to když třeba člověk slyší repliky některých zdravotníků... a nejednou se vám naženou slzy do očí, když vidíte, jak se ti dva chovají k sobě, k Juliánce...

Paní Smržová myslím zaslouží pochvalu. Dokument je zpracován velmi citlivě. Možná právě proto, že si sama také prošla stejným rozhodováním- a proto se uměla do pocitů těch dvourodičů vcítit.

Dokument určitě stojí za vidění. U paní Šárky na blogu je o dokumentu více.

Fotka zachycuje filmový štáb, paní Smržová právě promlouvá do mikrofonu, Marcel drží Juliánku a Šárka chová Amálku- jejich druhou krásnou holčičku, která se jim narodila letos v květnu.


Dokument nabízí tolik témat k zamyšlení. Pokud nahlédnete do některých diskuzních příspěvků pod  články uvedenými v internetových novinách, asi nebudete věřit svým očím. Kolik lidí je schopno psát rádoby filozofické úvahy na téma lidské štěstí- kolik lidí ihned vidí miliony vyhozené za péči "o takové dítě" (přitom Juliánka  nebere žádné léky, jezdí zatím v běžném dětském kočárku...) ... Jako kdyby podmínkou šťastně prožitého života byla ideální postava, blond vlasy a modré oči a zdravotní stav bez  závady...

Šárka a Marcel jsou dva obyčejní lidé. Člověk je prostě musí milovat, protože se chovají přirozeně  lidsky  a mají můj veliký obdiv, že byli svolni takový dokument natočit. Je  velmi poučný.
Bavilo mě třeba sledovat chování pana primáře v porodnici- ten na sobě tedy hodně zapracoval... a tak to má být! ;-)

Děkuji všem za hezký večer, za následné posezení, kdy jsme si konečně mohli o všem popovídat a i za to, že jsem měla možnost poznat paní Smržovou, které přeji hodně dalších zajímavých projektů. Její zpracování těchto diskutabilních témat mi náramně vyhovuje.

Seminář SOMSPOL

12.11.2010

Už někdy v září mi Helena jentak suše oznámila, že by ráda, kdybych mohla svoji prezentaci o integraci tělesně postižených dětí přednést... (a já nedávala pozor KDE) - jen mi utkvělo, že na Pedagogické fakultě v Praze. Tak jsem žila v domnění, že půjdu studentkám speciální pedagogiky povykládat o tom, jak to v praxi vypadá a měla jsem vizi, jak jim pěkně řeknu, co dělat a co zas vůbec ne, aby z nich vyrostly kvalitní a erudované specialistky.
Jaké bylo moje zděšení, když jsem z pozvánky, kterou mi Helena o měsíc později poslala, že se jedná o ceslostátní seminář Somatopedické společnosti.... Heleně jsem ihned volala celá říčná, že si ze mě snad dělá legraci!!?? Helena byla vysmátá a suše pravila: "Já už vím, jak se na tebe musí :-)) Ne, to bude dobrý. To je potřeba, aby to slyšeli. To zvládneš.... " Tak tím jsem si nebyla tak jistá a  klidné spaní jsem z toho rozhodně neměla.

Tématem tothoto semináře bylo "Vzdělávání žáků s progresivním neurodegenerativním a neurovývojovým  postižením" - tedy přesně to, co mě už několik let trápí...

V úvodu jsem s chutí vyslechla přednášku dr. Volkera Dauta z Německa, který se už léta  zabývá problematikou vzdělávání chlapců s Duchennovou muskulární dystrofií- je to nemoc, která sice funguje na jiném principu, než ta naše SMA, ale děti mají ve škole úplně stejné potřeby.

Nejvíc jsem se těšila na paní prof. Marii Vágnerovou. Za mých studentských let bývala její skripta a knihy nedostatkovým zbožím a vždycky se "to moc pěkně četlo" ;-) a ještě se člověk hodně dozvěděl. Paní Vágnerová je dáma, mluvila velmi zajímavě a zmínila jeden velmi důležitý  a opomíjený faktor, o němž se moc nemluví a který často na paměti nemají a lékaři, když matce sdělují jakékoli údaje týkající se zdravotního stavu jejího dítěte... faktor "M"


"Matka jako významný aktér příběhu". Tak musím říct, že krom 2.puntíku (tam mi stačilo si přečíst, co nemoc způsobuje a neměla jsem potřebu obviŇovat doktory, ani někomu říkat "v naší rodině to nebylo- to musí být u vás" - a naštěstí to tak měl i pan Wlk- my jsme se vzájemně neobviňovali, my jsme prostě řešili, jak to léčit, což  se posléze ukázalo jako zbytečná snaha...)   jsem ve všem až po uši- některé fáze mám naštěstí už za sebou, ale nerada na to období vzpomínám- a proti 5.puntíku aktivně bojuju tím, že jsem si nabrala tolik aktivit, že nestíhám- a asi mi to paradoxně činí dobře....

Dále se naše sekce přesunula do budovy Jedličkova ústavu. Nikdy jsme tam nebyla, ale musím říct, že je to tam moc pěkné- já už mám oko zdeformované tím, že se hned dívám, jak řeší bariéry- tak tady je opravdu mají vyřešené výborně :-) Zavítala jsme i do úžasné a příjemné kavárničky TaKavárna. Moc doporučuju- je bezbariérová, nekuřácká, pro maminky s dětičkami- hrací koutek, tisk a knihy k zapůjčení... ceny vlídné a obsluha velmi milá.


Odpolední přednášky byly rovněž velmi poučné. Probíraly se problémy onemocnění SMA s mojí oblíbenou neuroložkou dr. Haberlovou, Helena povyprávěla o integraci tělesně postižených dětí do MŠ (jó, to bylo zlaté období naší školní kariéry ;-) ) no a já jsem tedy nastínila situaci v ZŠ...a těch příkladů ze současnoti bylo tolik :-((  a soustředila se na "vychytávky", které takto nemocné děti potřebují v praktickém školním životě ... a při přípravě mi vrtalo  hlavou, jak to "oživit", aby jako moje výpověď byla věrohodná a dospěláci se mi tam nenudili :-)), a tak jsem dostala šílený nápad- přepadla jsem Madlenu  den předtím a natočila s ní krátký rozhovor. Nebyl připravený- to bych přišla o autentickou výpověď... Za co by pana ředitele pochválila a co by mu vytkla ... no a nestačila jsem se divit. Dočasně k vidění na youtube. Odkaz v komentářích.

Večer jsem dolezla domů a Majda meě vítala: "Hehe, víš, co je nového??" Tak to mi podklesla kolena, vážně jsme netušila, čeho se to sdělení bude týkat... "Máme nový rozvrh! Přesunuli nám ten tělák! Budu moct chodit do školy až na půl desátou-hehe"

No tak já snad ještě začnu věřit nazázraky.... a pak že to nejde! Nejde to, když se o to žádá slušně- to je pro mne ponaučení :-)) Ale mám já tohle zapotřebí? Sakra!

Takže se dá říci. že pátek úspěšný byl den :-)) Večer jsem usnula v pokoji u dětí dřív než ony. :-)
 UF!

Kouzelné slabiky

9.11.2010

Vzhledem k tomu, jaký ohlas vzbudil příspěvek "Vlaštovky", přidávám další hit z naší 1.A.

Martinka se učí číst po slabikách. Moc ji to baví, čte zadané úkoly stále dokola. Obíhá s předtištěným textem jednotlivé členy rodiny a čte a čte. Nejvíc porozumění nachází u  kocoura Tobyho. Ten jí nikdy neříká: "Dost. To už stačííí" :-)

Dneska se chlubila, že má  1 a velkou "pochlubu" (rozuměj pochvalu) ;-)

Paní učitelka četla 3slova a děti je musely v textu najít a vybarvit.


Hned mi je přečetla nahlas a já, abych zamezila dalšímu čtení ;-), se hned  ptám: "Máťo, a ty víš, co ta slova znamenají?"
Chvíli koukala - na to se to jako ptám??? A pak pravila: "No jasně! LA-SO je takový tlustý provaz na koně. MA-PA - to je něco jako navigace, jenže jenom na papíře a LA-MA to je samička od srnce."

Čtení s porozuměním fakt není problém :-)) Porozuměli jste doufám i VY ;-)

Ať žije rokenrol!

6.11.2010

Tento týden se kulturou doslova rozthl pytel :-) Zatímco lístky na předchozí akce jsme měli nakoupeny několik týdnů předem, pozvání na zbrusu nový muzikál Karla Šípa a Petra Jandy "Ať žije rokenrol!" přišlo na poslední chvíli. Lístky pro děti s onemocněním SMA zajistil "Dr. Klaun" a nám byly doručeny prostřednicvím Domu rodin ve Smečně.Děkujeme! :-)

Představení se hraje na muzikálové scéně divadla Broadway. Majda se těšila, divadlo je po rekonsrukci přístupné vozíčkářům, a tak nic nebránilo výpravě za zážitky.

Děj muzikálu je zasazen do 50.-60.let minulého století, kdy byl tanec rokenrol považován za něco "kapitalistického".
V poslední době jsme viděli několik představení, která zpracovávají téma "minulého režimu". Máme to paradoxně rádi. Vzpomínáme na doby, v nichž jsme prožili své dětství a dospívání, žasneme nad tím, co všechno bylo povinné, co nedostatkové, chechtáme se tehdejší módě a vzpomínáme, co jsme nosili my a jak jsme si tenkrát přišli "in" , zatímco dneska bychom působili asi jako strašáci do zelí.
Majda se ráda vyptává na to, co jsme dělali, když jsme chodili do školy, co jsme poslouchali, nechápe, že trička s nápisy a džíny se v některých školách vůbec nesměly nosit... - máme oblíbeného Hrdého Budžese a stejnětak i jeho 2.díl "Oněgin byl Rusák", viděli jsme Šakalí léta v ABC a nesčetněkrát Pelíšky, takže jsme byli zvědaví, jak toto téma zpracovali výše jmenovaní pánové.

V hlavních rolích  mladík Ronny (Tomáš Löbl) -posedlý vším, co letí na Západě a mladičká Yvetta (Lucie Vondráčková), která je díky svému komunistickému otci ovlivněna kulturou Východu.
Za dokonalý považuju výkon Vladimíra Marka (moje oblíbená muzikálová postava)- ten se do role ředitele kulturního střediska vžil naprosto skvěle a namaskovaný (účes alá přehazovačka a příšerný tesilový oblek) byl přímo ukázkově.

Co se týče propojení děje a hudby... tak jsme se shodli, že je to spíše "hra se zpěvy". Na scéně se odehrávaly jednotlivé scénky a zpívaly se písně, a pak obvykle někdo někomu telefonoval, čímž divákovi v několika větách nastínil děj.  To zpracování tedy hodnotím jako velmi průměrné, ale na obranu tohoto díla musím říct, že jsem jej viděla v nevhodnou dobu- den poté, co jsem zhlédla JCS- a to je tedy opravdu velmi kontrastní srovnání. (mám tím na mysli pojetí scény, choreografii....) - na to, že Broadway disponuje velkým jevištěm... nic moc :-(

Takže pro mě průměr. Muzikál nezatracuji. To ne, ale podruhé se na něj (narozdíl od JCS) nechystám.
Kdo má rád vtípky a dvojsmyslnosti Karla Šípa, určitě si přijde na své, rovněž písničky nejsou špatné- ale taknějak slývají. Žádná melodie mi v hlavě neutkvěla- žádný hit si nebroukám :-(


Jesus Christ Superstar v HDK

5.11.2010

V pátek večer jsme se vypravili na předpremiéru anšeho oblíbeného muzikálu JCS. V novém nastudování ji připravilo HDK. Počítali jsme s Wlkem, kolikrát jsme kdysi před lety navštívili představení ve Spirále- já se dopočítala šesti. :-) Bylo to úchvatné, a tak jsme trochu měla strach, abych nepodlehla příliš srovnávání.
Taky NOID v roli Jidáše není zrovna mým favoritem ...

Ale představení bylo skvělé! Noid nakonec nebyl vůbec špatný, jen chvílemi mu (podle mého)  nebylo úplně dobře rozumět. Moc (mile) mě překvapila Dasha, choreografii  a davové scény Pavla Strouhala mám ráda a dirigent Balage- to je vždy záruka kvality.Fotit se nesmělo a uvaděčka jako naschvál stála přímo vedle nás... takže jen dvě nekvalitní ilustrační fotky.

Ukázku ze zkoušky můžete vidět u kolegy :-)

Muzikál si nenechte ujít, blíží se Vánoce, tak proč někoho neobdarovat kulturním zážitkem ;-)!

Vlaštovky na drátě

3.11.2010

Majdě se udělalo natolik dobře, že se rozhodla jít do školy. Hned je svět veselejší! ;-)

Martina si svou povinnou školní docházku plní už 3.měsíc. Uvolňovací cviky přešly do nácviku psaní písmen. Došlo i na "vlaštovky". Domácí úkoly Martina dělá s chutí. Letí po schodech, shodí tašku ze zad, vyhrabe desky- a než se doplazím já s Majdou a s plošinou do 1.patra, zpravidla nás vítá hotovým úkolem.
Vlaštovky byly ale obtížné. Ty musela nejprve natrénovat na papíře. Když už byla přesvědčená o dokonalosti provedení, vrhla se na "písanku". Odbíhala jsem od toho do kuchyně, a když jsem přišla po chvíli, nevěřila jsem vlastním očím!!! Vlaštovky seděly na drátě jako živé-  měly  dokreslená i křídla, očička a zobáčky!!??
Nevěřícně se ptám: "Co to je?"
"No, aby to nebylo tak smutný...", odpověděla v klidu naše umělkyně.
 Pozornému divákovi jistě neuniklo, že jedna vlaštovička se nám v nestřeženém okamžiku ohlédla dozadu :-)
Gumovat se nesmí. A tak jsem vlaštovky odeslala ke kontrole paní učitelce do školy. Myslím, že to nebude trvat dlouho a i Martina bude mít svůj IVP... ;-)
Jestli má paní učitelka víc takových kreativních jedinců, má tam asi veselo....


Koncert Radůzy

2.11. 2010

Dopolední seance ve škole mě rozhodila natolik, že jsem úplně zapomněla, že na večer máme lístky na Radůzu! Žila jsem v domnění, že "až zítra"...

Radůzu můžu poslouchat téměř vždy. Vlastníme všechna její CD- poctivě kupujeme originály ;-) Poslední "Miluju vás" mě oslovilo moc. Miluju její češtinu. Rýmuje slova, která pomalu upadají v zapomnění "... a svou mordu smočím ve fjordu..." a pod.), je originální a líbí se mi moc, že texty mají vždy nějakou myšlenku.
Písně na posledním albu jsou poznamenány tím, co prožila, nejsou nikterak veselé, ale mají "co říct"...

Zdařilá je i   grafická úprava CD. Radůza se nerada fotí, což vždy v úvodu koncertu zahlásí a důsledně na tom trvá. Fotky na bookletu jsou tedy výhradně z jejího rodinného alba- a jsou krásné.


Koncert se konal v divadle Gong (je bezbariérový!) a bylo vyprodáno. Díky nějakému zmatku nám pořadatel přečísloval sedadla, a my se nečekaně ocitli v 1.řadě!  Konečně dneska nějaké milé překvapení!! ;-) 
Radůza vystupovala s kapelou. Myslím, že neexituje hudební nástroj, z něhož by nevyloudila libé tóny. Někdo hold umííí!! :-) Užili jsme si to parádně.
Jako vizitku přidávám alespoň text písně Rixum pix.

Rixum pix

Co ještě přijde, ach, co mě ještě čeká
co mi osud ještě na hřbet naloží
když projdu vsí, každej pes na mě štěká
spáči se buděj ze sna, vrtěj na ložích

Dřív jsem se ptávala, proč svoje věrný stíháš
a nejví ty, nad něž není věrnějších
teď si myslím, že nás jako růže stříháš
zbavuješ zplanělých poupat včerejších

®:
Možná mi kabát vztekem příliš načich
a moje boty nikdy neviděly vix, ba jó
až přijdu domů, tak se zeptám našich
proč mě to pořád nutí klít, jó, rixum pix


Život mě taví ve vysokejch pecích
a jak ta ocel vyjdu pevně kalená
ani smrt nesrazí mě k zemi, přeci
jen k modlitbě dals mi kolena

®: ...

mezihra: Cmi, Fmi, Cmi,Fmi, As, Fmi, Cmi,G,Cmi

®: ...

A tak se vztekám, kaju, rouhám, klamu
okouším ze ctnosti i z neřestí
hora touhy, s níž jsem přivázaná k lanu
ta příčinou byla všech mých neštěstí

Ta da da dádá...



Radůza stojí za pozornost a koho neosloví její písně, může zkusit alespoň pohádkové 2CD „O Mourince a Lojzíkovi"... 

Tak nakonec ten náročný den krásně skončil. Svoje dojmy jsme s Wlkem šli ještě rozebrat do příjemné pizzerie, zapili všechny  dnešní nechutnosti výborným italským vínem a noční MHD jeli domů.

Zas ta škola :-(

2.11. 2010

Na dnešní "dušičkový" den jsem měla domluvenou schůzku ve škole, na kterou jsem se vůbec netěšila. Moje jednání se školou nebývají úspěšná. Veškeré připomínky vedení školy chápe jako osobní útok, rozhodně není co zlepšovat, všechno mají promyšlené a dělají to nejlíp. Komu to nevyhovuje, aŤ si dá dítě jinam... No to se lehko řekne, ale těžko udělá, protože v celém širém okolí je jako bezbariérová uváděna jen a pouze právě tato škola :-(
  Na programu bylo řešení mých připomínek k tomu, že Majda má v IVP zapsáno něco, co se ve skutečnosti nedodržuje, připomínkovala jsem zejména sestavení rozvrhu a stěhování tříd, kdy Majda veškeré přestávky tráví na plošině a cestuje z patra do patra, místo aby se vesele bavila se spolužáky a sledovala cvrkot kolem sebe. To přece není správné??? Navíc schodiště ve škole není nikterak široké, takže pokud jede po schodišti plošina, zbývá pro pěší jen úzký pruh- tak si představte tu pohodu, jak se dav pubošů valí vzhůru, zatímco jiný jde přesně opačným směrem. Všichni mají na zádech batohy, někteří je používají jako airbag a nosí je na břiše, strkají se... asistentka je zoufalá, protože jednou rukou drží ovladač a tou druhou máchá a odhání ty největší divočáky. Když jsem to před dvěma lety to viděla poprvé, hlásila jsem to výchovné poradkyni- že tohle je nepřípustné, že i v Národním divadle uvaděčka zastaví příchozí diváky a když jede plošina, nikdo kolem neběhá- ať stěhování omezí na nejnutnější, odvětila mi, že to není možné, že jsou tak zvyklí... Na můj dotaz, co budou dělat, až se stane nějaký úraz ??? s úsměvem a klidem sobě vlastním řekla, že doufá, že se žádný nestane...

Na schůzku dorazila spec. pedagožka z SPC a ještě jsem zavolala na OS Rytmus, které asistenty školí a poprosila p. Uzlovou, která nedávno o asistenci vydala i praktickou příručku, zda by se nemohla zúčastnit a vyjádřit svůj názor na celou věc. Přítomny byly také obě asistentky (Majda byla ještě doma nemocná), paní uč. třídní (milá a vstřícná osoba, s níž jsme si vždy vše vyříkaly v klidu)- tedy všechny osoby, které mají k integraci a jejímu průběhu co říct.  Vedení školy zastupovala výchovná poradkyně PaeDr. H. Po dvou hodinách diskutování a argumentování z nás paní H. byla asi lehce na nervy, neb tvrdila, že opravdu není v její kompetenci zrušit stěhování tříd a změnit rozvrh a že všechno chápe, ale nemůže pro nás udělat NIC. (tak to jsme zas nechápaly my...)

Mým dalším požadavkem bylo, aby i ostatní vyučující (jako p. uč. třídní) posílali Majdě výpisky v elektronické podobě- aby je asistentka nemusela  zbytečně přepisovat - Majda v tu dobu tupě sedí a hledí do neurčita, zatímco u těch vytištěných sedí se zvýrazňovačem v ruce a podtrhává aktivně... nedovedu si představit, že některý z učitelů nepoužívá ke své práci PC- tak paní H. mě vyvedla z omylu. Pravila, že rozhodně nemůže nutit vyučující, aby si dělali přípravy na PC, že to není v její kompetenci. Bylo to silnější než já, a tak jsem se musela nahlas zeptat, zda i do budovy školy vstoupilo před deseti lety 21.století, že v dnešní době i děti na 1.stupni už tvoří referáty a i jednoduché prezentace na PC... jestli na tom není něco zvláštního, když učitel zaostává za svými žáky??? Usmívala se a opakovala, že je k tomu nemůžou nutit. Bezva. Hlavně, že mají (skoro všichni) certifikát o PC gramotnosti- školení hradilo tuším MŠMT.
Pro názornost kopíruji, co se náhodný čtenář dočte na školním webu: "Vzhledem k integraci žáků se zdravotním postižením jsou členy pedagogického sboru také asistenti pedagogů. Většina učitelů je držitelem certifikátu „Z“ nebo „P“ školení počítačové gramotnosti, učitelé se dále aktivně vzdělávají v práci s informační a komunikační technikou." .... ??? jistý rozpor se skutečností tu tedy nacházím ;-)

Uznala, že stěhování tříd není optimální, nicméně učitelé jsou tak zvyklí a vyhovuje jim to. Já zas šťourala v tom, zda vědí, jak to je pro ty tělesně postižené (Majda není jediná, kdo neběhá jako srna) náročné přesouvat se na čas z patra do patra... Jojo, vědí o tom, není to ideální.  Grrr... bylo toho mnoho. Všichni jsme v podstatě chtěli to samé, paní H. nám měla oponovat, ale jaksi chyběly nosné argumenty. Ona chudinka ani neví, kde požádat o  peníze na notebook, který má Majda doporučený jako pomůcku (fakt by to usnadnilo práci- asistentkám - ty PC ovládají bez problémů), které píší zápisky z hodin a Majdě při doplňování a taky snazší čtení ... takže další tajná soutěž... jdu do toho- jestli ho dřív sežene paní H., nebo já. Paní H. má náskok, shání (marně) už rok- a vždycky mi řekne "Vy to vidíte všechno moc jednoduše.")

Po dvou hodinách debaty nám paní H. dala pokyn, že se přesuneme do ředitelny, že  pan ředitel chce být přítomen (nečekané překvapení). Ředitelna perfektně vybavena veškerou technikou, roh vyplňovala černá kožená sedací souprava, tmavě modrý koberec osvětlovaly skleněné koule rozházené po zemi... docela kontrast ve srovnání s kabinetem, který je honosně nazýván relaxační místností, kde má Majda trávit všechny ty zbytečné hodiny tělocviku a pracovních činností- temná úzká místnost bez topení připomínající spíše sklad nábytku, po modrém plyšovém koberci a pohodlném sezení ani stopy...

Pana ředitele jsem po těch letech viděla oficiálně viděla poprvé. Je to cca 50letý muž velmi urostlé postavy, vlasy vyholené, v prošívané černé vestě působí ještě mohutnějším dojmem- začal hřímat svým příjemně zbarveným sytým hlasem, že se klaní před všemi učitelkami, že "do toho šly" a klobouk dolů před tím, co všechno pro Majdu dělají (to opakoval hned 2x za sebou) ... to už jsme se po sobě se spec. pedagožkou významně dívaly, neb jediný, kdo se opravdu snaží a přistupuje individuálně je Majdina třídní (tu jsem už několikrát chválila- ona také hned připomněla elektronickou podobu úkolů a zápisků.) Pan ředitel pravil, že to je práce navíc a že on nemá prostředky na to, aby to ohodnotil a zdůraznil, jestli víme, kolik bere učitel!!, tudíž "nic nebude" - hehe, to mi připomíná mail, který v době začínající krize upozorňoval na to, za co všechno  v Řecku úředníci berou příplatek :-)) Já myslím, že už samotné spuštění PC by mělo být finančně ohodnoceno!!! 
(auuuu, to se mi snad zdá??? Fakt jsem netušila, že je to tak zlé!!!  Mojí pracovní náplní je taky vzdělávání a neumím si představit, že k ruce nemám PC, internet, skener, laminátor a tiskárnu!!! - a to k technice prosím nemám vůbec žádný  vřelý vztah- umím jen to, co nezbytně potřebuju!!)

Paní zástupkyně (autorka onoho šíleného rozvrhu) vstoupila do debaty tím, že rozvrh je optimální a plně vyhovuje podmínkám školy. Odpoledne se tělocvik neučí (???), jelikož tělocvičny nejsou volné (???) a stěhování tříd by neradi rušili, protože mají svoji koncepci (???) na můj dotaz "JAKOU?" - prostě koncepci. Stěhování je hlavně proto, aby děti nezlobily. AHA! Kdo se stěhuje, nezlobí! Program na sestavování rozvrhu nepoužívají, žádný jim nevyhovuje (po předchozí sondě do oblasti práce s PC technikou se vůbec nedivím...), takže co rozvrh, to originál- tedy originál paskvilu, protože ty rozvrhy jsou šílené všechny (mají je vystavené na www, studovala jsem pilně, abych měla srovnání ;-) . Vše, co se nemá, je tam aplikováno v hojné míře...)

Myslela jsem , že mě klepne. Ptala jsem se, proč se škola tak okatě chlubí tím, že integruje i těžce tělesně postižené žáky a  respektuje jejich specifické potřeby, když v reálu není ochotna cokoli pro ně udělat. Ona je prostě přijme, a pak se ukaž, na co stačíš...a jestli nestačíš- tak zůstaň doma, my jsme tím, že jsme tě přijali, udělali maximum.

Pan ředitel pravil, že žádná jiná škola takové žáky nepřijímá....  byl zmíněn i fakt, že kvůli tomu mají  jako škola  špatnou pověst, co se kvality vzdělávání týče, protože veřejnost žije v tom, že se úroveň vzdělávání přizpůsobuje právě těmto žákům (hehe, mohu z vlastní zkušenosti  potvrdit, že tak to opravdu není!! :-) - nebo že by  třeba učitelé kvůli "takovým žákům" nezvládali základní znalosti práce s PC???...kdo ví).
Tak jsme se tam pošťuchovali a kočkovali, "naše prointegrační sekce" měla pádné argumenty a "vedení" je nechtělo slyšet, protože je přesvědčeno o své dokonalosti a nachází se ve stavu, kdy není co zlepšovat, protože "nejsou peníze". (Tohle  přímo nesnášííím!! Když se zeptám, kde je sháněli - tak nesháněli, protože ani nevěděli KDE!!! Bylo by nejlepší, kdyby penízky samy přišly a zaklepaly, zda mohou vstoupit)
Zkrátka žádná konkrétní odpověď na přímé dotazy. Samé fráze- pusté a nicneříkající fráze. Po čtvrt hodině pan ředitel nervově nevydržel a vyjel po mně: "Já se na vás dívám a pořád vás vidím, jak jste tu v předškolním věku obcházela od školy ke škole se slzami v očích a nikde Majdu nechtěli vzít, až my jsme se jí ujali a to máme za to."
Tak to mě tedy fakt sebralo. Mám totiž ráda rovný boj. Nesnesu podpásovky- a tohle nebylo nic jiného, než plivnutí jedu. To nebyla odpověď na žádnou otázku, to žádný problém nechtělo řešit- to byla jen jeho emocionální vsuvka. Všichni úplně ztichli. Zíral na mě a asi čekal, že asi budu bulit, omluvím se, že jsem obtěžovala a poděkuju za to, že to moje "takové dítě" může škole dělat reklamu v podobě výborného prospěchu, získávat diplomy v olympiádách, mít Kalibro testy z češtiny a angličtiny na 93% , zatímco průměr školy  se dohrabe na nějakých 68%... nestalo se. Za ty roky žití s "takovým dítětem" jsem už od "vyspělých jedinců"  naší společnosti docela vycvičená.
S ledovým klidem jsem mu odpověděla, ačkoli se mi uvnitř svíral žaludek a možná zvracet by bylo jednodušší... Ale musela jsem honem vypotit nějakou odpověď- to ticho bylo fakt úporné...
"Tak to jste si mě, pane řediteli,  asi s někým spletl. Já jsem plačky nikdy o nic nežádala. Nebyl důvod. Vaše škola byla první, kterou jsem oslovila zejména proto, že jste tu už jednoho vozíčkáře v 5.třídě měli a já naivně podlehla těm hezkým frázím, které o integraci píšete na webu. Jen jsem si myslela, že  už to děláte dostatečně dlouho a dobře a rádi.   A protože jsem sama několik let učila, znám prostředí školy natolik důvěrně, že jsem si výslovně přála, aby moje dcera byla integrována na základě dobrovolného rozhodnutí příslušné paní učitelky. Nabídla jsem jí tenkrát, že se může jít zcela nezávazně podívat do školky, kde Majdu integrovali velmi pěkně a s láskou, což také učinila. Teprve když viděla, co je to za dítě a jak se s ním pracuje, jak komunikuje a vyptala se paní uč. ve školce na všechny podrobnosti, kývla na to..."  (Tak to doopravdy bylo a s p. učitelkou máme dodnes velmi důvěrné vztahy)
Radost ze mě neměl. Do očí se mi dívat nevydržel a neovládl ani třes rukou, který se nějak samovolně dostavil... trapný. nechutný a trapný. Proč mě nesmete nějakým pádným argumentem, proč měl potřebu vytáhnout něco takového??? Navíc smyšleného...

Kdo čeká happyend, čeká marně. Nekonal se žádný END, natož pak HAPPY. Soudružka zástupkyně gestikulovala na pana ředitele, že se musejí poradit, že je to JEJICH interní záležitost, že mají svoji KONCEPCI (to tam zaznělo tolikrát, a přitom jsme se nedozvěděli nic bližšího... jakási HLAVA XXII :-)) Takže nás vypakovali, že se poradí a usnesou a dají vědět... (elektronicky asi těžko :-))

Já jsem rozzlobená velice. Je mi smutno. Tolik dokumentů už bylo vytvořeno o té slavné integraci, tolik peněz z různých fondů teče do školství právě na podporu zdravotně znevýhodněných žáků - a výsledek je ten, že pan ředitel, který se prsí výsadou, že jako jediný na Praze 8 integruje, je schopen něco takového říci nahlas. On si to asi vzápětí uvědomil, protože ihned nabízel peníze na relaxační lehátko pro "Majdičku" - "aŤ to stojí, co to stojí, když to tak holka potřebuje"...jo, to je dojemné, jenže tady zas vadí to, že je třída našlapaná na 23dětí a není v ní k hnutí, takže nacpěte tam ještě postel.... To byla taky jedna z mých připomínek, proč jich nemůže být 15 jako na 1.stupni... prostě nemohlo, protože to odporovalo "koncepci školy" - a ejhle, co nám už 3.rokem vadí:? Vysoký počet žáků ve třídě.

Pospíchala jsme domů. Majdu hlídal děda a vymezený čas vypršel. Cestou domů  jsem nic kloudného nevymyslela. Co mám dělat??? Vykašlat se na to? Ale 18měsíců to Majda ještě bude muset snášet. To je přece strašně dlouhá doba na to něco přetrpět, když by stačilo tak málo!!! Především dobrá vůle, a ta zas tolik nestojí...  Dojela jsem domů. Děda hlídání zvládl na jedničku, Majdu donutil i jíst... ;-)

Majda byla kouzelná. Jak bych ji někdy přetrhla, tak jestli něco umí, poslat výstižnou hlášku včas. Po příchodu domů mi povídala: "Jé, jak tě tak vidím, tak to asi byla hrůza. Tak říkej!"
Já se nehodlala šířit, jen jsem suše konstatovala, že pan ředitel je primitivní a trapnej .... Majda se smála a pravila: "No a tos ho ještě neviděla učit! Mami, vy... se na něj, uvař si kafe a pojď mi to všechno povídat. "
Tak mi udělala radost, že už je to fakt velká holka a má v některých věcech docela jasno, že jsem po ní ani nevyjela, že sprostě se nemluví :-) ...sama  bych to jinak neřekla ;-)


Venku bylo krásně. Měla jsem radost, že je Majdě konečně líp a vytáhla jsem ji na vycházku. Povídaly jsme si. Nicméně ani tohle mě nezbavilo nepříjemné pachuti z té dopolední debaty..   Pan ředitel zvolil špatnou taktiku, zastrašovat mě prostě nebude nikdo a do pozice prosebníka či nějakého věčného dlužníka mě zrovna ON stavět rozhodně nebude - respektive mám strach jen z jedné věci v životě, před kterou 100% neuteču :-(( - a tou rozhodně nejsou autority a předpisy. .
Chtěla jsem vše vyřešit na půdě školy, v klidu a na úrovni, ale  vidím, že těm pedagogickým odborníkům ještě dopřeju  tu rozkoš  a budu celou záležitost konzultovat dále - ať se holky  z vedení  můžou blejsknout se svými koncepcemi a antikoncepcemi, ne? :-).

Takhle nějak si představuju Absurdistán.

Vyhlídky

1.11. 2010

Začíná nový měsíc. Kde se vzal, tu se vzal - je na řadě předposlední list letošního kalendáře. Po náročných posledních dnech bych nejradši někam zalezla, spala a odpočívala, ale pohled na rozpis povinností a činností na tento týden mi napovídá, že na to opět  nebude čas :-(


Pondělí je vždycky náročné. Majdě je ale líp, starost o jídlo převzal tatínek- je to technik, a tak mu nedělá problém potraviny čtvrtit, třetit a třebas i na milimetrové kousky krájet, rovněž tekutiny měří na mililitry, zatímco pro mne je rozhodující, zda je kelímek prázdný... Nechala jsem je být a ochotně využila návrh rehabky, že když Majda tak neočekávaně vypadla ze cvičení, že "hodí na stůl" mne. Moje záda jsou ovšem spíš zralá na repasi, těm už asi žádné cvičení nepomůže. Ale Hanka má opravdu zlaté ruce, rozpletla mi ty uzle mezi lopatkami a přerovnala hrby ... bylo to bezva. Konečně jsem chvíli myslela na něco jiného.

Když jsme si večer na němčině vyprávěli své zážitky z prázdnin, pan profesor se ujišťoval, zda vím, co mluvím :-)) Zkrátka nechtěl věřit tomu, co se nám zase přihodilo.

Majdě bylo líp, ne že by plnila mé stravovací plány, ale  jistá snaha a vstřícnost ke konzumaci patrná byla.

No a v úterý mě čeká schůzka ve škole. Ohledně mých připomínek k IVP a integraci jako takové. Tak jen doufám, že pro změnu nebudu emitku potřebovat já... už tak trochu tuším, jakým stylem to bude probíhat... koneckonců nejdu tam poprvé.