Halloween

31.10.2011

Ať chceme, nebo nechceme, tento americký svátek se rok od roku silněji zabydluje v našem českém prostředí.

Inu obchod je obchod, a tak je každý důvod na zvýšení tržby vítán!

- kupte si masky kostlivců, příšer či netopýrů,

- mlsejte stylově: gumové upíří zuby, zelené muffiny

- a dlabejte dýně... buďte IN!

Tenhle vtípek mě pobavil a našla jsem ho (a sposutu dalších) na svém oblíbeném blogu, kam si chodím udržovat svoji angličtinu - aby byla v kondici ;-)


Peřinofil

30.10.2011

Neznám nikoho jiného, komu by moje peřiny slušely víc.... ;-)


Peřiny mého čtyřnohého prince přitahují magickou silou... :-)

Ztraceni na Vítkově

29.10.2011

Včera byl státní svátek. Docela mě vyděsily odpovědi některých mladých lidí na anketní otázku, při jaké příležitosti byl 28.říjen vyhlášen státním svátkem. Tož jsme se s Wlkem rozhodli, že musíme ty svoje ratolesti ve vlastivědě vzdělávat aktivně, neb škola to za nás asi neudělá... a představa, že naše děti žijí ve světě PC her a televizních novel, je pro mne stále nepřijatelná (i když vím, že přijde den, kdy se mě na můj názor a moje pocity třeba ani jedno z mých dětí  ptát nebude ;-)

Zkrátka a dobře Wlk navrhl, že bychom mohli vyrazit na Vítkov- okouknout nově nablýskanou sochu husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova - třetí největší jezdeckou sochu na světě!

Pracně jsme našli v modrých zónách Žižkova místo k zaparkování a Majda drkotala po rozbitém  a kopcovitém terénu žižkovských ulic  směrem k vrcholu. Kopec je protkán cestičkami. Tento rajon neznáme, a tak jsme se pěkně prošli. Cíl je pěkně vidět z dáli, takže jsme jej nemohli minout :-)

Něco málo odborných údajů:
Socha je dílem Bohumila Kafky a byla odhalena u příležitosti 530.výročí vítězné bitvy na Vítkově- tedy 14.7. 1950. Je z bronzových plátů (uvnitř vyztužena železobetonem) a váží 16,5 tuny. Výška činí 9metrů. Byla rekonstruována cca za 23milionů korun a slavnostně znovuodhalena před několika dny s tím, že bylo ještě doděláno nasvícení sochy ve stylu trikolory (k vidění u profíků třeba zde)


Památník byl obložen spoustou honosných věnců, které sem u příležitosti oficiálních návštěv položily významné politické a kulturní osobnosti.


Samozřejmě jsme navštívili i Národní památník na Vítkově. Zde jsem vyfotila alespoŇ detaily z výzdoby velkých kovových dvěří...

Hlavním účelem  této stavby mělo být uctění památky českých legionářů českého odboje v období první světové války.
V roce 1953 zde však bylo umístěno (po vzoru rudých bratří) mauzoleum Klementa Gottwalda. To se ale soudruhům příliš nepovedlo, a tak bylo po několika letech zrušeno a z budova byla nadále využívána k propagaci komunismu.
Dnes jsou v památníku uloženy ostatky neznámého vojína z bitvy u Zborova a z dukelské operace. 

K vidění je také expozice "Křižovatky české a československé státnosti", což je pro větší děti jako doplněk učiva dějepisu celkem snaživě zatraktivněno interaktivními panely s dotykovými obrazovkami, u některých exponátů jsou sluchátka s výkladem v češtině a angličtině.

Za dobré viditelnosti jistě stojí za to navštívit vyhlídku- to musíme až někdy příště.

Při vstupu do interiéru se ocitáte v potemnělém mramorovém chrámu. Neobvyklé prostředí. Důstojné, ale zároveň studené a neútulné.

Rozpačitá jsem byla z personálu. nebyl neslušný, to ne. Řekla bych "dobový" :-)

Paní v pokladně to "nechala na nás" - jaké vstupenky budeme potřebovat. Vzali jsme si tedy rodinnou, neměla jsem nějak náladu se dohadovat o vtupu zdarma na ZTP průkaz. Jen jsem se ptala, jestli je expozice přístupná i pro vozíčkáře. Prý ano. Turistické známky paní už neměla. Nečekala, že o ně bude takový zájem, a tak během posledních dní všech 30ks vyprodala- kdo by čekal zvýšenou návštěvnost právě v tyto dny... no nic. Děti byly trochu smutné, že si domů neponesou další úlovek do sbírky, ale  alespoŇ máme důvod zajít sem znovu ;-)

Při vstupu do expozice nás jiná paní uvaděčka pečlivě přepočítala :-) a hned nám řekla, že dolů jsou schody a že se tam s vozíkem nedostaneme. Ale vzápětí nám hned 2x zopakovala, že se přece můžeme vystřídat, že tam nemusíme jít všichni najednou. Chtěli jsme předejít dalším radám, a tak jsme s Wlkem shodně prohásili, že "už si nějak poradíme".

Pro Majdu  nabízela výstava aktuální téma - Masaryka zrovna probírají v dějepise, a tak se celkem se zájmem začetla do textu a prohlížení dobových fotografií, které se v určitých časových intervalech objevovaly na  obří obrazovce. Po chvíli k nám přišla paní uvaděčka s dalším návrhem: "Mladá paní, to nemusíte s holčičkou stát jen tady na jednom místě. Můžete chodit dokola.." :-)))
"No, my půjdeme dokola, až si holčička přečte, co potřebuje,  půjdeme dokola...", odvětila jsem. Paní byla evidentně udivená, že "holčička si čte" a prohlásila: "No, tak to jooo, já si nevšimla!"

Výstavu jsme prošli pečlivě. Bylo to zajímavé. My s Wlkem vzpomínali na staré časy- tedy na naše mládí a vypravování babiček a dědečků, naše děti už jsou samozřejmě jinde (naštěstí), a tak rozhodně nechápaly naše zážitky z nácviku na spartakiádu a ani smysl existence formuláře nazvaného "výjezdní doložka" a nebo "celní prohlášení" - to vše je tam k vidění! :-)

Mauzoleum a jeho technické zázemí jsou dost depresivní...

Docela jsem litovala pana uvaděče.. celý den trávit v takovém prostředí a jen občas ohlídat nějakého návštěvníka, jestli nemačká jedno ze sta tlačítek na panelech všude kolem a  nebo neleze do zakázaných dveří v podzemí... to bych asi z práce chodila totálně vyřízená!



Z vítkovského kopce je krásný výhled na Prahu. Počasí tedy nebylo zrovna ideální  vyhlížení - bylo pošmourno a mlhavo, ale i tak žižkovský vysílač zarámovaný větvemi s barevným listím vypadal zajímavě.

A tady se do podzimní krajiny napasoval i RegioJet :-)


Po prohlídce a prosmejčení okolí památníku jsme se vydali  na zpáteční cestu. Majda trvala na tom, že půjdeme stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale přesvědčili jsme ji s Wlkem, že půjdeme jinudy - že to tam nebude tolik drncat... Byl to docela sešup z kopce dolů. ;-) Majda lamentovala, ale naklopila si sedačku vozíku, aby nevypadávala za jízdy ven :-) a jela... až jsme došli k krásné asfaltové cestě. Bylo vidět, že je nová. Povrch hladký. Kolem cesty z jedné strany svah a křoví a z druhé pohled na původní- a dnes již značně zchátralé- žižkovské domy -jeden dokonce s (možná) prvorepublikovou  reklamou!

Chvíli jsme se rozhodovali, zda jít vpravo, či vlevo. nakonec Wlk usoudil, že logicky vlevo. Já, neb jsem orientace mapy neschopná a dezorientovaná i na přehledné širší ulici, jsem neodporovala. A tak jsme šli. Ušli jsme už docela kus cesty a nikde žádná odbočka, žádný nápis- jen po levé ruce to křoví a svah a po pravé zadní trakty starých domů - ještě nevzhlednější než části viditelné z hlavní ulice.

Asi po 20minutách chůze se před námi objevil tunel??? Vůbec jsme netušili, kam vede. Nikde nikdo. Bylo skoro šest hodin a šero přecházelo ve tmu. Tunel byl perfektně nasvícen a jen pár plivanců na zemi naznačovalo, že ho dnes již někdo použil. Vstoupili jsme dovnitř- jiná alternativa -krom toho jít ten kus zase zpátky- se totiž nenabízela.

Majda nás obviŇovala z nemožnosti a ze ztráty vlastní osoby v neznámém terénu, my dva jsme lehce žertovali o světýlku na konci tunelu, Martina neříkala nic a držela se mě za ruku a já tunely nemám obecně ráda, takže jsem byla úplně hotová a v duchu jsem lála svému nevyvinutému orientačnímu smyslu.

Ha! Objevil se konec tunelu!
Zvědavě jsme s Wlkem pospíchali, kdeže se to vlastně vyloupneme... a vida! Krejcárek coby kamenem dohodil! Krásný- i když trochu zamžený výhled- na rozsvícenou část Prahy. No a teď ještě najít něco jako zastávku MHD. Vylezli jsme asitak na půli cesty mezi domovem a zaparkovaným autem. Pěkná asfaltová cesta pokračovala naštěstí i dále. Majda patrně hnána představou, že tu někde zůstaneme ještě déle- drandila na vozíku a mlela, že to snad není možný, že rodiče ztratěj svoje vlastní děti a ještě se dohadujou, kdo z nich je ten schopnější, když neschopní jsou OBA!! Martina vesele poskakovala a volala, že tááámle jezdí tramvaj...Wlk ji usadil, že jezdí, ale o patro výš než jsme my, takže se možná raduje předčasně.

Tramvaje se nám postupně přibližovaly. Majda potěšeně konstatovala, že  tu jezdí i bezbariérové... tak sláva! někam jistě dojedeme a doufáme, že ještě dnes.

Došli jsme k zastávce. byla naštěstí sjízdná i pro vozík. Vlítli jsme s Wlkem na zastávky a začali studovat jízdní řády- bylo nám jedno, kterým směrem, ale potřebovali jsme bezbariérový vůz.  Rozdělili jsme se na dvě party: já s dětmi pojedu tramvají směr domov a Wlk s OPENcard a klíčky od auta pojede opačným směrem vyzvednout naše motorové vozidlo. Sejdeme se někdy večer doma :-))

Celý přesouvací manévr nám trval půl hodiny a sešli jsme se na konečné tramvaje. Wlk nás naložil do auta a hromadně jsme se dopravili až domů. :-) Babička nás vítala, kde jsme tak dlouho, že jsme jistě zkejsli zas někde v hospodě nebo u MacDonalda... ;-) no pěkné mínění má o nás turistech babička...

Doma jsme nastudovali mapu a zjistili, kde jsme se to vlastně nacházeli!
Tunel byl původně železniční- a měří cca 270m- nyní je součástí jakési "cyklostezky pod Vítkovem" - osobně bych řekla- ne příliš zdařilého, zato však pekelně drahého projektu - že by za pořizovací cenu 24milionů bylo nějakých pár km opravených silnic, které jsou v Praze samá díra...  o vytíženosti té trasy máme již jistou představu, neb jsme zjistili, že jsme ušli téměř 3km a nepotkali ani jednu živou brusli či cyklistu, kteří by stezku brázdili. Dodnes ono veledílo nemá v pořádku "papíry"- tedy kolaudaci a splacené účty... a více si lez přečíst třeba zde.

Tak jsme si rozšířili obzory více, než jsme původně měli v úmyslu. A jsme rádi, že jsme našli cestu domů :-)) To by mě nenapadlo, že jsem schopná ztratit se i v Praze! :-)

Kouzlo domova

 26.10.2011

Někdy si říkám, jestli se těm našim dětem nevěnujeme moc. Po celodenním pracovním kolotoči se na nás vrhnou se svými požadavky a když kolem deváté večer opouštíme dětský pokoj, jsme oba značně opotřebovaní.

Martinu si občas vezme s výukou do parády Majda :-)
V pondělí odpoledne přišla s úkolem. Učili se ve škole, že R je tvrdá souhláska a že se po ní píše tvrdé Y. Měla vymýšlet slova, kde se právě tato slabika bude vyskytovat. Majda jí udávala několik příkladů: rybník, rybář, rýč, rys.... a když byla řada na Martině, na důkaz toho, jak látku pochopila, řekla hrdě a nahlas: ORYON! ...pěkně s důrazem na inkriminouvanou slabiku... ;-)

Dalším ozvláštněním naší domácnosti je hudba vlastní produkce. Martina toužila po umění hráti na nějaký hudební nástroj. Holčičky ve třídě mají různé vrtochy, a tak jedna hraje na kytaru, jiná na bubny... shodli jsme se na tom, že vzhledem k prostorovým možnostem bude pro naši domácnost vhodná flétna ;-)

Netušila jsem, jaké decibely a jak neústrojné tóny se z tohoto nenápadného nástroje dají vyloudit.

Vláčím se po schodech z práce domů a jediné, po čem doopravdy toužím, je chvíle TICHA a hrnek vonící kávy. Ale to už mě vítá Martina. Brebentí, co bylo ve škole. Počká, až si uvařím vytouženou kávu, dosednu- a už  u mě stojí s flétnou a duje a duje.

Kocour reaguje na pouhé vzetí nástroje do ruky- opouští místnost - okamžitě a bez rozmýšlení. Raději bude sedět na studených dlaždicích v nevlídné  chodbě sám, než aby pěkně na plyši  a v teple obývacího pokoje naslouchal hudební produkci.

Majda se taky rychle klidí z doslechu, občas pronese nějakou povzbudivou větu typu: "Máťo, ty hraješ jako hudba v hororu. Tam tohle hrajou, když někde vržou dveře... to se fakt nedá poslouchat!"

A já to vydržím. Musím. Vím, že je pro dítě "zpětná vazba" důležitá- vytrvale dělám publikum. Každý den. Takový nový rituál- ke kávě sušenku a pár různě (ne)libých tónů ;-)

...a chvílemi přemýšlím, zda-li by se pro mne  někde nenašla adoptivní rodina, kde by nikdo nehrál na žádný hudební nástroj- natožpak na flétnu-  a kde by  všichni  byli soběstační....

Další exkurzní den

Škaredá středa, dá se říct.

Opět mě dostihla moje noční můra: integrace!

Léta se rozčiluju- tedy nejen já, ale já to činím taknějak aktivně, poněvadž když už jezdím na různé semináře a konference, ráda bych, aby se to, co se na této akademické půdě káže, projevilo už konečně taky v praxi. A ono ne a ne!

Zas tu máme naše oblíbené exkurzní dny. Tedy dny, kdy se žáci v rámci výuky odeberou do terénu, aby poznávali svět i z jiného úhlu. Má to jen malý háček. Obvykle se nepočítá s tím, že by měla jít i Majda. Nevím, proč tomu tak je. Škola má zkrátka nějaký plán akcí, podle něhož se jede již dlouhá léta, a nebude je přece měnit! Určitě je míň práce sdělit jednomu, že tam prostě nepůjde, protože to pro něj není přístupné, než vymýšlet nějaké jiné aletrnativy.
Majda chodí letos už do 9.třídy. Řekla jsem, si, že když během 8let škola nepřistoupila na integraci jako takovou, nedá se s tím nic dělat. Hold to nějak musí dožít... rezignovala jsem. Ale protože to pro mne  není tak úplně přirozený postoj k věci, samozřejmě mi to nevydrželo...

Sled událostí byl asi takový:
Devítka půjde ve čtvrtek v rámci exkurzního dne  na exkurzi do pivovaru Staropramen - znělo sdělení školy. A nic víc.
V úterý ráno jsem tedy navštívila školu osobně, abych zjistila, jak to mají vymyšlené s dopravou a organizací, protože jet z našeho okraje přes centrum Prahy na Smíchov- to je tak vzít si celodenní dovolenou. (zde se nabízí otázka: Proč tohle musím zjišťovat já? Proč už rovnou není u sdělení dopsáno, jak to bude s Majdou?)

Asistentka nic nevěděla, protože ve čtvrtek má službu ta druhá. Přišla sama zástupkyně a ihned přivolala paní učitelku, co akci měla na starost, aby mě ubezpečily, že dopravu neřešily, protože pivovar je samé schody. Majda tam tedy nemůže.... prima. (stále myslím usilovně na to, že nemám dělat potíže, že mi to zato nestojí... a že prosazovat její účast na této akci je v tuto chvíli opravdu nesmyslné)

"Předpokládám tedy, že bude mít nějaký individuální náhradní program...", konstatuju suše.
"No, ano... to by mohla", pravila paní zástupkyně celkem vlídně, " my tu v budově máme pro nižší ročníky záchranný systém- hasiči, záchranáři- co , Majdo, chtěla bys?"
Majda celkem oddaně kývla. ... co taky asi na to říct, že?
Snažím se na tom hledat pozitiva - probírám to ještě mezi 4očima s Majdou, říkám jí, že naštěstí už chod pivovaru viděla v Dublinu a že ve Staropramenu to jistě lepší nebude... no takové ty řeči, když sami sebe chcete ujistit o něčem, co byste normálně řešili jinak.
Majda neprotestuje. Tak se ještě rozloučím se všemi třemi dospělými a letím do práce.

Středa.
Situace se změnila..... podrobnosti raději jen zde.

Všechno je jinak a bude lepší, když Majda zůstane doma....

Následoval můj telefonát do školy a pohovoření na téma integrace a účast Majdy na akcích konaných mimo školu. Nepříjemná a poněkolikáté se opakující záležitost.

Závěrem:

 Tak mi v rámci integrace došly mi nápady, zbraně... je mi  zvláštně  divně.
Když na různých setkáních vidím rodiče postižených dětí- co všechno dokáží: pracovat, starat se mnohdy o velice složitě nemocné děti, a přesto ještě organizovat akce pro druhé, jezdit po výletech s tím, že se výpravy účastní všichni členové rodiny - zdraví i nemocní....

Co je potřeba k tomu, aby se člověk začal chovat lidsky?


...tak první exkurzní den si můžeme odškrtnout. Ještě nás tento rok čekají asi čtyři...

Když se daří...

17.10.2011

... jsou dny, kdy bych měla zalézt, a nikam nevycházet.

Pondělí je mým nejpestřejším dnem v týdnu, jedna akce stíhá druhou, vše pěkně časově navazuje, žádné prostoje se netolerují. Ráno hbitě vyskočit z pelíšku, nasadit svižné tempo a nepolevit až do pozdních večerních hodin.

Alespoń že je krásně! Nádherný podzimní den, kdy sluníčko dohání resty studeného léta.


Díky aféře s azbestem je Martinčina škola stále mimo provoz. Děti se  učí  v náhradní budově, čímž mi lehce nabourávají můj logistický plán. Každý týden přijde od p.učitelky mail s nějakými novými instrukcemi, co se týče délky vyučování a organizačních záležitostí. Všechno pěkně přečtu, jen občas zapoměnu vymazat z mojí interní paměťovou kartu.
A tak se stalo, že jsem složitě dumala, jak to udělám, když mám obě děti vyzvednout ve stejný čas na dvou různých stanovištích, přičemž ani jedno z mých dětí nenůže počkat samo.

Nakonec jsem Martině  napsala vyzvedávací lísteček pro p.učitelku, že v pondělí  půjde domů po obědě- tedy ve 12hod. a že na mne může počkat sama v šatně, protože mi bylo jasné, že to prostě dřív nestihnu.

V poledne jsem dolítla domů, popadla klíče a papíry od auta a hurá pro děti. Ke škole jsem dorazila přesně ve 12:02. Dobrý čas, pomyslela jsem si potěšeně.
Vtom vidím, že Martinu vede šatnářka za ruku za školy ven. Nenapadlo mě nic optimističtějšího, než že má nějaký úraz- proč by ji jinak vedla, když měla napsáno, že jde po vyučování sama???
Martina se jí ale vysmekla a letěla ke mně. Otočila se  na paní šatnářku, mávala a volala: "Na shledanooou!", a  s úsměvem se hnala ke mně.

"Co je?", ptám se.
"Nic, co by bylo?", tázavě kouká Máťa.
"Kde jsou ostatní děti? A proč tě vedla paní šatnářka?", vyzvídám zase já.
"No oni mají ještě češtinu. Já šla o hodinu dřív, jak jsi chtěla...", s klidem na to Máťa.
"Cože?!! vy máte ještě češtinu? jakto? VždyŤ jste měli minule do 12.", zúpěla jsem.
"Jo, ale teď máme už zas 5hodin, takže do půl jedný", usadila mě Martina.
No to snad není možný, já se tady ženu...a ono to platilo jen minulý týden. teď je všechno jinak...

Tak šup do auta, jedeme pro Majdu. Paní asistentka se tvářila  šibalsky a konstatovala, že by bylo dobré dávat k jogurtu i lžičku.
Cože??! Jo, dala jsem Majdě k svačině jogurt, ale nikoli lžičku- další bod na mém kontě.

A tak ze samého spěchu- sedla jsem si s dětmi v parku na lavičku. Najednou jsme díky mé organizaci měli hodinu času. Sluníčko hřálo, pozorovali jsme kačeny na rybníčku a povídali si- místo češtiny :-).
Pak nás čekala rehabilitace s Majdou.

Odpoledne jsem se rozhodla navštívit ORL. Už 3dny mě bolí hlava- klasicky: dutiny. V čekárně jsem strávila hodinu, ani mi to nevadilo, alespoŇ jsme stihla napsat úkoly z němčiny ;-)

Paní dr. je moc milá, moje zdravotní karta nabízí bohaté počtení- vyfasovala jsem hned tři recepty a v lékárně zaplatila částku, za kterou už bych snad byla celá nová JÁ!
Cestou domů jsem ještě musela na Bulovku vyzvednout Majdě sedačku z opravy.
Při pohledu na hodiny je 17:15 - právě jsem prošvihla předprodej na Barování. :-( Doma nikdo barovací lístek neulovil- to říkám pořád, že máme pomalý internet!! sakra! :-((

Večerní hodina němčiny je strašná, pan učitel s námi má svatou trpělivost, že nás ještě nepřerazil. Budu to muset nějak vylepšit...

tak to bychom měli... a to je teprv pondělí...

Nedělní Barování

16.10.2011

Tentokráte se Barování konalo netradičně v neděli, což nebylo jakosti na závadu :-)

Fotky a záznamy dnes nebudou nicmoc- seděla jsem až vzadu, a to jsem ještě měla to "štěstí", že se přede mnou usadily k olístečkovanému stolku nějaké rádoby celebrity. Takže na většině obrázků budou patrně zachycena záda rozverného pána v červeném svetru. Ten večer tam fungoval jako apoštol na orloji- chodil sem a tam. Vždy svou cestu ze sálu, kdy několik lidí muselo uhýbat, (přičemž sál ne nabitý tak, že skoro není kam) ještě vtipně komentoval- jednou šel pro láhev sektu, za chvíli pro skleničky, poté dostal chuť na oříšky, načež po pár minutách zjistil, že mu chutnají natolik, že si skočí k baru  pro další- jen si je na stolek donesl- a to už se mu chtělo na WC... všechno nám vždy ochotně sděloval a byl si jist, že je vtipný a originální. A když náhodou seděl na místě, obvykle si stoupl, aby lépe viděl. Prima parťák.
Ostatní spolubarovníci jeho nadšení pro sálovou turistiku rozhodně nesdíleli.

Jojo, on si toho člověk asi trošku jinak považuje, když musí lístky pracně ulovit, pak jak to pako vystát frontu před sálem, aby na něj zbyla nějaká ta židle... než když vtipný muž lístky dostane až pod nos a ještě 5minut před začátkem vesele paří na baru, poněvadž ví, že v sále na něj čeká místečko přímo uprostřed sálu :-(

Večer tradičně uváděl Filip Rajmont   v novém padnoucím obleku ;-) ...
První dámu této akce- Sandru Novákovou - v nové paruce  se mi nepodařilo kvalitně vyfotit :-(

Hostů se na jevišti vystřídalo mnoho- nelze všechny jmenovat, ani předvádět. Ale všichni se snažili.
Bavičem večera se stal Ben Cristovao, kterého si F.R.  velice dobíral a Benovi se to velice nelíbilo :-)). Nezpíval zde poprvé, ale dnes určitě nejlíp :-)


 Jako důkaz dávám jeho španělskou píseň (název nevím- třeba někdo doplní .- díky Adéle už se ví, že je to Cancion del Mariachi :-)) - za doprovodu  Vojty Lavičky a nahodilého seskupení "Last minute"


Skvělý výkon Jana Kareze a celého seskupení kolem něj.


Zcela nové kousky a kejkle předvedla Věruš Neruš. Kdo nezažil, neuvěří... Sotva byste zrovna tuto dámu tipovali na nejstarší účastnici Barování- na tento výstup vstal ze židle i Filip Rajmont (úplně vpravo)


... a že to stálo zato! :-))


Kluci cikánští to rozjeli ještě několikrát během večera- skvělá hudba! Padlo mnoho vtipných narážek na soužití s romy- cikány (jak kdo chce-obojí je správné :-)) No jestli jim něco jde, tak hudba. Bílí by mohli makat- a oni by je mohli  po  práci bavit- to by byla možná  ideální kombinace ;-)

Chvílemi to na jevišti vypadalo jak v těhotenské poradně :-)
Dorazila stále krásná mladá paní Jitka Čadek Čvančarová.
S Ondrou Brzobohatým se vyřádili a JČČ pak vymrskla nádhernou slovenskou písničku. 



... a to už ji střídala malá dáma s velkým hlasem-  Lucía Šoralová- taky s bříškem ;-) Zazpívala písničku z televizního muzikálu "Neberte nám princeznú", kterou původně zpívala Marika Gombitová.



Ptákovina večera: :-)))
Honza Nedvěd a jeho jazykový kurz angličtiny:


Písničku údajně slyšel kdesi v baru v Dublinu a nevěřil svým uším :-) Tak ji přenesl i do barovacího prostředí :-) Doslovně přeložený Holubí dům!

Další úžasný večer za námi!
Tak uvidíme, jestli se zase v listopadu uvidíme... jak víme, Barování není k mání :-)

Podzimní víkend

14.-16.10.2011

Odjeli jsme na víkend do míst, kde obvykle trávíme část letních prázdnin- k Bělečskému rybníku. Ten byl však už zahalen pokrývkou ze spadaného listí - a po veselém křiku dětí asi slechu.

Měli jsme tam školení pro asistenty, kteří hodlají asistovat dětem s nějakým zdravotním handicapem. Proběhly různé přednášky na téma, jak se o takové dítě dobře postarat, jak jej kvalitně vzdělávat, jak s ním např. cestovat... mnoho zajímavého. Zvláštním ( a pro mne moc milým hostem) byla paní Šárka- maminka Juliánky s Edwardsovým syndromem, která přijela pobesedovat o dokumentu, který byl natáčen právě v jejich rodině. Film se jmenuje "Zachraňte Edwardse" a vybízí k velmi zajímavému zamyšlení. Při jeho sledování si sice neodpočinete, ale možná vás to přinutí zamyslet se nad tím, co znamená, když se řekne:  "to není správné" a "takhle je to správně".

A po celý víkend bylo venku krásně!

V lese byly k vidění luxusní kousky hub.

...paní osamělá stála přímo u cesty...

...tady někdo zkoušel, zda je jedlá ;-)

...a tahle zas ukazovala, že kloubouk má kvalitní i zespodu

... a téhle klobouk praskl, možná proto, že nedodržovala dietu

V lese bylo nádherně. Naprostý klid. Jen tu a tam zaskřehotal nějaký pták.

Příjemný byl i pohled na sytě zelené kopečky mechu.

Vyšperkovala to jen naše Martina, která obvykle neobtěžuje zdravotními potížemi. V sobotu odpoledne zvracela. Nikdy předtím to neudělala. Tak jsem hned začala vyšetřovat, co jedla. No a dopátrala jsem se odpovědi, která mě málem složila k zemi.

"Cos jedla?", ptám se.
"Nic, mami. Jen to, co děti... a pak ty borůvky v lese."
"Cože!!?? Borůvky v říjnu?? Jaké borůvky jsi kde v lese měla?", zavyla jsem nevěřícně.
"No tam, jak chodíme v létě, tak jsme  s holkama šly a já koukala, jestli tam ještě nejsou- a byly!", stydlivě odpovídalo naše hladem trápené dítě.

...no jasně. To musela být kvalita! Potlačila jsem potřebu to dítě zmydlit... paní Hladová! Má v budově jídlo 5x denně, ale potřebuje si přilepšit téměř archivními borůvkami! 

Uvařila jsem čaj a víc pro to nehodlala dělat. Snažila jsem nemyslet na to, kdo všechno ty borůvky znečistil a jak to provedl ;-)
Martina si zalezla do pelechu, malovala, poslouchala CD a byla smutná, že nemůže za dětmi. Snad si to pro příště bude pamatovat...

Jinak se víkend velice vydařil, asistenti načerpali nové poznatky a zkušenosti, byl čas i na popovídání, nakoupili jsme si knihy z nakl. Portál- budou přece Vánoce :-) ...a vůbec všechno tak pěkně vyšlo ;-)
Tak zase na jaře na viděnou!

Tradiční úterky v Salmovské

11.9.2011

... patří příjemnému posezení s přáteli za doprovodu kvalitní!!! ;-) hudby v rytmu jazzu a swingu. Tato malinká hospůdka je neuvěřitelně útulná. Opět jsme se domluvili a vyrazili společně.

Co tenhle člověk dovede s klarinetem.... 
:-)
a tady neobvyklý suzafon...



sólo na trubku...



a posluchači jen zasněně hledí....



Muzikanti tradičně nezklamali, nejenže si vtipně dobírali jeden druhého, ale ještě skvěle hráli, improvizovali a bylo s nimi moc fajn.

 Ochutnávka pro uši :-)



Krásné, osvěžující...děkujeme!  Přijedeme zas :-)

Reklamace jako hobby?

4.10.2011

Už to vypadá, že mám nové hobby. Ne že bych měla času nazbyt, nebo že by mne omrzelo to, čemu se věnuji ve volných chvílích ráda, ale zkrátka se to nějak semlelo a já během měsíce září shledala v naší domácnosti 4páry bot zralé na reklamaci, přičemž dva z případů považuji za poučné.


Loni jsem si v rámci péče o své stále unavené dolní končeniny zakoupila zdravotní pantofle Santé- český výrobek. Stály 600Kč, což je na domácí obuv celkem slušná částka, a tak jsem od nich drze očekávala, že se mnou stráví déle než 17měsíců. Praskly jim podrážky. Nejprve jedné, a týž den i té druhé. Celá tlustá podrážka z jakési hmoty praskla napříč. Vyštrachala jsem paragon a vydala se je reklamovat.

Zdravé boty se prodávají u nás v lékárně. Když mi je paní lékárnice prodávala, mohla se přetrhnout, zatímco když spatřila, s čím přicházím tentokrát, značně se zakabonila a sjela mě pohledem. "No, to jsem ještě neviděla! prodáváme je 11let a nikdo tady s takovou závadou nikdy nebyl. To jste musela způsobit vy nevhodným nošením..."

Užasle jsem zírala a chtěla jsem si ten román vyslechnout do konce, tak jsem ji jen pobídla: "A to jakým?"
"No lezla jste v nich po žebříku! To je vidět. Prostě jste třeba čistila okna a lezla jsem v nich po těch šprušlích, a tak se to zlomilo! Jinak to NENÍ MOŽNÝ!!!", měla ve věci jasno paní prodavačka.

A to už mě můj úžas přešel. Přešla jsem k výchově :-): "Co si to dovolujete? Vy jste mě viděla? Asi neviděla, že? To je stejné, jakobych já o vás tvrdila, že kradete- nemyslíte? Neviděla jsem vás, ale jak tak na vás koukám..."

Úžas se přestěhoval do její tváře a povolala kolegyni- aby jako holky byly v přesile a daly hlavy dohromady ;-)

Jak jsem byla rozhodnutá věc nehortit, poslat pantofle k posouzení a popř. je zahodit do koše a na Santé se pro příště vykašlat, tak tohle mě tedy nakoplo k max. výkonu.
Ze zákulisí se ozývalo: "Vidělas to, vona (to jako JÁ) sem přinese na první pohled úmyslně zničený boty a myslí si, že jí to uznají na reklamaci, aby si nemusela kupovat nový!"

Pobídla jsem paní lékárníkovou, že bych tu reklamaci ráda vyřídila ještě dnes a že boty pošleme na posouzení někomu povolanějšímu- nejlépe výrobci bez ohledu na její pocity. Ačkoli se jí nikdo na nic neptal, mlela stále o tom, že "to ještě neviděla a že se jim výrobce leda vysměje" - Tak fajn, alespoŇ někdo se při tom bude bavit.

Při odchodu z lékárny už jsem byla rozhodnutá, že tam nakupovat nikdy nejdu. A to jim může být líto, protože Majda mívá i velmi "tučné" položky na receptech.

Po měsíci jsem se šla optat, jakže se mají moje -po všech stránkách- drahé pantofle?
Byl tam pan lékárník a byl milý a úslužný jako obvykle. Hlásil, že oprava je vyřízená a popřál mi, aŤ se mi botičky pěkně nosí.
Výrobce měl asi jiný názor na moje nevhodné nošení a aniž by mne obviňoval z akrobacie na žebříku, poslal nové.:-)

Tak jsem ráda, že jsme nepodlehla znechucení a nenechala se odradit tím vstupním pohovorem na téma: vhodné nošení domácí obuvi.

Druhé boty byly BAMAboty. Praskl jim podpatek tak, že jsem jej čtvrtinu ztratila. Nesla jsem je k ševci a ten řekl, že oprava bude stát min. 300Kč. Tak jsem jen protočila oči, že zas nejsou tak staré... mi doporučil, aŤ je pošlu na reklamaci k posouzení. Podle jeho názoru je to špatně vyrobené.

Dodala jsem si odvahy a připravena na to, že si vyslechnu zase story o tom, že boty vlastně nebyly určené k nošení, vydala jsem se do RENA. No a, světe, div se! Pan prodavač vše sepsal, nic nekomentoval. Po týdnu mi bylo sděleno, že mám nárok na vrácení peněz- nebo na novou obuv. Vzhledem k tomu, že poptávám tu nejokrajovější velikost ze všech :-), je ta druhá varianta pasé... :-(

Takže závěrem: reklamovat se v případě nutnosti musí. AŤ má výrobce taky nějakou zpětnou vazbu, ne? :-)

Odebíráme časopis "TEST", kde vyšla mimořádná příloha  věnované reklamacím výrobků, vrácení zboží, internetovým nákupům, obtěžující reklamě... velmi užitečné počtení!

Nahlédnout lze i na internetu.

Samozřejmě je lepší to v praxi vůbec nepotřebovat, ale pro případ nouze je lepší jít do obchodu poučen :-)

Narozeninové ozvěny

2.10.2011

V neděli jsme absolvovali rodinný oběd v restauraci. Odmítám rodinné oslavy pořádat doma- tedy ruším rodinnou tradici, kdy všechny generace žen v naší rodině strávily několik hodin přípravami pochutin, aby pak v okamžik O byly náležitě uhoněné a oslava dále pokračovala v rytmu obskakování hostů.
Jakmile hrozí větší sešlost, povolávám odborníky. Restaurace je Ok, každý si vybere, nač má zrovna chuť a doma proběhne káva, dort, víno... a takové ty mlsky.


Večer jsme šli ještě s kamarádkou Andreou a s Majdou /už podruhé :-)/ do divadla- na úžasné a mnoha oceněními ověnčené představení "La Putyka". 

Andrea mě obdarovala dárkem, který mě velice překvapil a opravdu potěšil. Dostala jsem krásný deštník s motivem koček.
a/ kočky miluju (a to Andrea dobře ví :-) /
b/ deštník jsem kdysi obdivovala- takže bylo jisté, že se mi líbí :-)
c/ žádný kloudný už léta nevlastním - vždycky to odbydu koupí nějaké "křapky", která přežije pár akcí, než z ní vylezou dráty a stává s e spíš zbraní než ochranou před deštěm...

Prostě Andrea to vystihla a já moc děkuju. Optimisticky vyhlížím podzimní deště, abych tu parádu ukázala všem! :-)
Mám ráda dárky promyšlené- tedy takové, u nichž si dal autor práci s tím, že se zamyslel a nebo dlouhodobě sledoval, co by potěšilo. Ono vlastně ani tolik  nezáleží na ceně... já např. nemám ráda obálky nacpané bankovkami. Pokud to není přímo dárkový poukaz na něco konkrétního, zpravidla končí v přihrádce u pokladní v supermarketu výměnou za koš potravin.

A tak svým dětem taknějak naznačuju, že dar by zkrátka neměl darujícího finančně zruinovat, ale zas by na něm nemělo být patrné, že byl "velmi výhodnou koupí" z jakéhosi výprodeje. Asi by u obdarovaného neměl vzbudit otázku " kam s ním?" a úhledné zabalení je nezbytností! :-)

Někdy méně je více :-)


Mapping

1.10.2011

Praha se snaží nalákat turisty na další moderní atrakci: mapping - v současné době velmi populární umělecký styl, kdy je projekce promítána přímo na nějakou budovu. Budova musí být předtím laserově zaměřena a každá animace  je vytvořena přímo "na míru".

Mě na ni vylákala kamarádka L. - i v Hořicích vědí, co stojí za vidění :-).
První říjnový večer byl mimořádně teplý. Pokochaly jsme se osvětlenou Prahou a atraktivní formou osvěžily znalosti z hodin dějepisu.

A to můžete udělat i vy - až do 22.10.2011 lze  každou sobotu od 19:30 na Staroměstské radnici zhlédnout tyto videoprojekce. Během této 10minutové světelné show se na zdech Staroměstské radnice zjevují významné historické okamžiky z našich dějin.

Davy lidí s úžasem hleděly na to, co se běžně nevidí.

Ignoranti ovšem nehodlali respektovat upozornění, aby při focení nepoužívali blesk, takže sotva uplynulo pár vteřin, začalo se všude kolem blýskat jak při letní bouři.... někteří měli nutkavou potřebu si v tom hustém davu vykouřit svou cigaretu, průvodci nehodlali ztratit ani minutu a neváhali protáhnout mezi diváky celý zájezd japonských turistů, kteří by se taky rádi podívali, takže  se houfovali tam , kde už vůbec nebylo místo... prostě těch nečekaných zpestření bylo až dost... :-(

Večerní show však lze doporučit všem věkovým kategoriím a my jsme ji zakončily procházkou do kavárny Slavia, kde jsme s L. za dozoru "Pijáka absintu" sluply řádnou porci vyhlášeného štrůdlu.

Krásný večer, dá se říct. :-)