19.září uplynulo přesně půl roku, kdy jsme se probudili do nejhoršího dne našeho života.
Uplynulo 6měsíců bez Majdy, během nichž bych svoje žití přirovnala k aktivnímu provozování zorbingu. Kutálím se ze svahu dolů, přičemž rychlost bývá různá a délka svahu není předem pevně stanovená, jak tomu u zorbingu obvykle je.
Narážím na pomyslné "stěny" - krev sice neteče, ale občas náraz pěkně zabolí... Zvykám si na jiné polohy žití- tak jak v zorbikouli jsou chvíle, kdy jste hlavou dolů a různě to tam s vámi smýká.
Měla jsem potřebu najednou změnit svůj život od základů. Začalo to poměrně rozsáhlou rekonstrukcí bytu. Chvílemi, když se tu kouknu kolem sebe, jsem si skoro jista, že stav urovnání nemůže už nikdy nastat ;-) No, ale pracujeme na tom.
Obhlížím inzeráty, jestli bych nemohla a neměla taky změnit práci...
Zájem veřejnosti naštěstí opadl. Respektive těch zvídavých dotazů cílených "na tělo" výrazně ubylo. Ono tedy - abych pravdu řekla- ani po tom půl roce nevím, co odpovědět na dotaz: "Tak co, jak se máte, už dobrý?"
Tak toho "už" bych se chtěla dožít. A o tom "dobrý" máme asi taky každý jinou představu.
Ve středu- toho devatenáctého- jsem se domů vrátila docela pozdě, ale nedalo mi to a zeptala jsem se Martinky, jestli se mnou nechce jet na hřbitov zapálit Majdě svíčku. Souhlasila. Odběhla do pokoje a nesla si v ruce knihu.
"Kam s tím jdeš? Vždyť jsem ti říkala, že jdu na hřbitov?", nevěřícně jsem na ni hleděla.
"No a tam se nesmí s knihou? Tu mám, abych se nenudila...", odvětila s klidem Martina.
Jo, tak na nudu jsem vskutku nepomyslela. ;-) Byl už večer a do zavírací doby zbývala přesně hodina. Jely jsme tedy autem, ačkoli za pěkného počasí chodíme pěšky. Knihu naštěstí dobrovolně odložila v autě. ;-)
Hnala se k hrobu a já tušila, že to zas budou duševní lázně. Martina a její filozofické myšlenky... Zatím musím říct, že mi návštěva hřbitova nepřináší úplný klid na duchu. Snad se to časem zlepší. Přecejen vidět jméno svého dítěte na náhrobní desce... jistěže jsou asi i morbidnější pohledy, ale já jich zas tolik dalších neznám.
Stejně jí to nedalo a meditovala, že zná spoustu dětí, které vypadají hodně nezdravě a žijí, tak proč jsme Majdu nechali umřít??? Tak jsem trpělivě začala vysvětlovat, jaká byla podstata Majdina onemocnění... jenže v půlce výkladu zaznělo: "Hele, tamhle jsou!"... a moje dítě se hnalo k náhrobku, kde seděli dva bílí kamenní holoubci a jeden plakal pro druhého. ...achjo, nevím, proč beru věci tak zodpovědně a mám potřebu všechno vysvětlovat.
Zapálila jsem tedy svíčku, setřela žulovou desku od prachu a napadaného listí a vydala se za Martinou, která těkala od jednoho hrobu k druhému a nahlas pročítala nápisy na náhrobcích. Pěkné hobby máme, jen co je pravda. ;-)
Prošly jsme několik hrobových oddělení, evidentně ji to bavilo. Nutila mě zapálit všechny zhaslé a ještě nevyhořelé svíčky... Nenápadně jsem ji směrovala k východu. Ještě jsme se znovu zastavily u Majdina hrobu.
"Má to tady tedy docela malý, nezdá se ti", prohlásilo bezelstně to stvoření, "A taky nevím, proč jste jí to nechali udělat tak moc černý..."
Máťa je prostě Máťa. Ještěže se mnou šla. Znám se. Zas bych seděla na hrobu a slzela jak želva nad tím,co bylo a nad tím, co všechno ještě mohlo být....
Ale abych se vrátila ke svým původním pocitům zorbingu... Wikipedie píše v obecné poučce že: "Principem zorbingu je neřízené kutálení zorbu ze svahu dolů. Svah bývá dlouhý maximálně 200 m se sklonem okolo 20°. Zorb dosahuje rychlosti až 50 km/h a jeho zastavení probíhá samovolně dole pod svahem nebo v ochranné síti."
...Tak neřízené kutálení ze svahu bychom měli, délku, rychlost a sklon svahu - to nám bylo nastaveno... tak ještě to zastavení... Uvidíme, jestli to půjde samovolně, nebo bude-li třeba ochranné sítě...
A takhle se tedy máme- kdyby snad někdo měl potřebu se optat, jestli "už dobrý"... ;-)
Uplynulo 6měsíců bez Majdy, během nichž bych svoje žití přirovnala k aktivnímu provozování zorbingu. Kutálím se ze svahu dolů, přičemž rychlost bývá různá a délka svahu není předem pevně stanovená, jak tomu u zorbingu obvykle je.
Narážím na pomyslné "stěny" - krev sice neteče, ale občas náraz pěkně zabolí... Zvykám si na jiné polohy žití- tak jak v zorbikouli jsou chvíle, kdy jste hlavou dolů a různě to tam s vámi smýká.
Měla jsem potřebu najednou změnit svůj život od základů. Začalo to poměrně rozsáhlou rekonstrukcí bytu. Chvílemi, když se tu kouknu kolem sebe, jsem si skoro jista, že stav urovnání nemůže už nikdy nastat ;-) No, ale pracujeme na tom.
Obhlížím inzeráty, jestli bych nemohla a neměla taky změnit práci...
Zájem veřejnosti naštěstí opadl. Respektive těch zvídavých dotazů cílených "na tělo" výrazně ubylo. Ono tedy - abych pravdu řekla- ani po tom půl roce nevím, co odpovědět na dotaz: "Tak co, jak se máte, už dobrý?"
Tak toho "už" bych se chtěla dožít. A o tom "dobrý" máme asi taky každý jinou představu.
Ve středu- toho devatenáctého- jsem se domů vrátila docela pozdě, ale nedalo mi to a zeptala jsem se Martinky, jestli se mnou nechce jet na hřbitov zapálit Majdě svíčku. Souhlasila. Odběhla do pokoje a nesla si v ruce knihu.
"Kam s tím jdeš? Vždyť jsem ti říkala, že jdu na hřbitov?", nevěřícně jsem na ni hleděla.
"No a tam se nesmí s knihou? Tu mám, abych se nenudila...", odvětila s klidem Martina.
Jo, tak na nudu jsem vskutku nepomyslela. ;-) Byl už večer a do zavírací doby zbývala přesně hodina. Jely jsme tedy autem, ačkoli za pěkného počasí chodíme pěšky. Knihu naštěstí dobrovolně odložila v autě. ;-)
Hnala se k hrobu a já tušila, že to zas budou duševní lázně. Martina a její filozofické myšlenky... Zatím musím říct, že mi návštěva hřbitova nepřináší úplný klid na duchu. Snad se to časem zlepší. Přecejen vidět jméno svého dítěte na náhrobní desce... jistěže jsou asi i morbidnější pohledy, ale já jich zas tolik dalších neznám.
Máťa nezklamala. Samozřejmě došlo na dotazy kdo kdy umře. Snažila jsem se Martině vysvětlit, že tyto otázky opravdu nepatří mezi vhodné. Že to nikdo neví, kdy umře. Málokdo se na to těší, a proto není vhodné se na to někoho jentak mezi řečí kohokoli zeptat.
Stejně jí to nedalo a meditovala, že zná spoustu dětí, které vypadají hodně nezdravě a žijí, tak proč jsme Majdu nechali umřít??? Tak jsem trpělivě začala vysvětlovat, jaká byla podstata Majdina onemocnění... jenže v půlce výkladu zaznělo: "Hele, tamhle jsou!"... a moje dítě se hnalo k náhrobku, kde seděli dva bílí kamenní holoubci a jeden plakal pro druhého. ...achjo, nevím, proč beru věci tak zodpovědně a mám potřebu všechno vysvětlovat.
Zapálila jsem tedy svíčku, setřela žulovou desku od prachu a napadaného listí a vydala se za Martinou, která těkala od jednoho hrobu k druhému a nahlas pročítala nápisy na náhrobcích. Pěkné hobby máme, jen co je pravda. ;-)
Prošly jsme několik hrobových oddělení, evidentně ji to bavilo. Nutila mě zapálit všechny zhaslé a ještě nevyhořelé svíčky... Nenápadně jsem ji směrovala k východu. Ještě jsme se znovu zastavily u Majdina hrobu.
"Má to tady tedy docela malý, nezdá se ti", prohlásilo bezelstně to stvoření, "A taky nevím, proč jste jí to nechali udělat tak moc černý..."
Máťa je prostě Máťa. Ještěže se mnou šla. Znám se. Zas bych seděla na hrobu a slzela jak želva nad tím,co bylo a nad tím, co všechno ještě mohlo být....
Ale abych se vrátila ke svým původním pocitům zorbingu... Wikipedie píše v obecné poučce že: "Principem zorbingu je neřízené kutálení zorbu ze svahu dolů. Svah bývá dlouhý maximálně 200 m se sklonem okolo 20°. Zorb dosahuje rychlosti až 50 km/h a jeho zastavení probíhá samovolně dole pod svahem nebo v ochranné síti."
...Tak neřízené kutálení ze svahu bychom měli, délku, rychlost a sklon svahu - to nám bylo nastaveno... tak ještě to zastavení... Uvidíme, jestli to půjde samovolně, nebo bude-li třeba ochranné sítě...
A takhle se tedy máme- kdyby snad někdo měl potřebu se optat, jestli "už dobrý"... ;-)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_t78aYVmrW_tGWJmBuj7LBNGn-TBDhdoakwLhmrnQLupRBHam99bC0T_XNzfZ6PsHCnuINzbiJ0qJTn1lWcT5aTI48NmWnth7ZtwL8xI91sh3un0aG8vpm9C4VlsfU0WCwIwvg=s0-d)
![[CNW:Counter]](https://lh3.googleusercontent.com/blogger_img_proxy/AEn0k_spdlQs5NTIeOxoPHShHmZ8zBQAs8bp6d6xtiYQSKdW2eQoUpfVET7VbpUwT40PeTWcLZdEG85gUzQPuBpHXndPHHaXIfgt5UnHQtru4edLMCd2nUAcRM7V9iqca-xLIVeMykfItg9cTQ=s0-d)
11 komentářů:
Milá Markéto, začnu od konce. Délka svahu nikdy není předem dána. Někdy se zdá, že užuž samovolně zastavujeme a ejhle další kopec a síť v nedohlednu. Aspoň tak to cítím já po smrti rodičů. Nemohu srovnávat s Vaší situací vím, ale podobnost tu přeci jen je.
Martinčinu snahu zapálit všechny svíčky naprosto chápu. To samé jsme dělali jako děti, to samé dělaly moje holky. Kdykoli, kdekoli na hřbitově. Taky s oblibou předčítaly náhrobky. Takže tady myslím, že je to normálka.
A že vysvětlujěš ? Věř, že tě "někde" vnímá a časem to použije i když to dnes tak nevypadá.
A na hřbitov chodím velmi nerada i po pěti letech.
Přirovnání Tvého současného života k zorbingu je příhodné.Pociťuješ bolest,chtěla bys vystoupit a nejde to.Nadějí na zlepšení,zmírnění Tvé bolesti je Martinka.To je Tvoje záchranná síť.
ach jo.. nebere mi to hlava, jak se můžou lidi tak debilně ptát..
Milá Wlčice,nevím co říct na hloupost lidí co se tak blbě ptají.Je mi líto,že se najdou takový zabedněnci :-((( .
Martinka nezklamala :-).
A hřibov nemusím.Držte se,myslím na Vás.
Já jsem u hřitova vyrůstala, procházka na hřbitově byla pro mě denním koloritem. Brala jsem to ale jako místo, kde je hodně kytiček, kde se krmí ptáčci a veverky a měla jsme to tam docela ráda. Jen mi to občas kazil táta, který neustále chodil a předčítal mi nápisy z náhrobků. Když jsem začala chodit se svym současným mužem, vzala jsem ho i na procházku na hřbitov. Nejdřív vedl řeči o mé morbiditě, potom k mému zděšení mi začal předčítat nápisy z náhrobků. Děsně ho to zaujalo. Dnes, když si krátím cestu přes hřitov se svým čtyřleťákem, dožaduje se, abych mu přečetla, co je kde napsané! Svůj stín prostě nepřekročím.
Přirovnání života k zorbingu se mi moc líbí, je to krutá pravda.
Lidé jsou od přírody zvídaví, že? Jen někteří mají takt a jiní ne...
Já bydlela jako dítě vedle hřbitova a znala do detailu všechny náhrobky, kde umřely malé děti... Fascinovalo mě to a táhlo k nim... Zejména věk. A moc mě zajímalo, co se jim stalo. Jo a když tam byla i fotka, nemohla jsem se odtrhnout... Teď si tam chodím babičce poplakat. Vedle je totiž stále ten dům, kde jsem bydlela a já se těším, že s ním nebudu mít nic společného :-( (jen vzpomínky). I tohle jsou asociace, které mi hřbitov vyvolává...
A z té koule, co se řítí svahem, také jednou vystoupíš...
Já si zrovna včera prohlížela fotky Majdy... ♥
U té definice je napsáno, že rychlost nepřekročí určitý limit, jinde je psáno, že nám nebude naloženo víc, než jsme schopni unést...princip je stejný, jen tam někde meziřádky cítím, že nikdo netvrdí, že se u toho jeden bude usmívat a cítit se šťastně. Kéž tu záchrannou síť cítíte každý den.
Markéto, přece navždycky už bude všechno jinak než předtím a čas to jen lehce obalí.
Škoda slov někomu to vysvětlovat ...
Lidi so se ptají zrovna tak blbě mají možná velkáý problém se sebou, svou smrtelností..chtěli by mít život bez takových věcí... já mám často pocit, řže plácám hovadiny..ale aspoń mlčím
čas to otupí, věřím tomu, zahojit se to nemůže. jen se naučíš v té kouli docela obstojně zorbovat...
Já myslím právě, že není nic horšího než přijít o dítě aje přece úplně fuk jestli to člověk čeká nebo ne.
Víš, ale rveš se fakt statečně, tak to voidéím já a tobě je houby platný, co si o tom myslím...bolest z tebe nepřevezmu:-(
Nejde to a nakonec by bylo značně neupřímný říct , že bych mohla a chtěla...nic horšího v životě by se ani mě nemohlo stát:-(
Možná kusem záchranné sítě je fakt, že se Martinka na hřbitov chodí nudit. A to, že se tam bere knížku a čte by se dozajista Majdě líbilo. Já totiž vždy když jsem u hrobů tak si s nebožtíky popovídám a pobrečím, to je jasné. No a pak cestou z hřbitova přemýšlím o tom, co by chtěli oni. Jak by si přáli aby se náš život odvíjel dál taknějak bez nich. A představa, že by si Majda přála vidět svou matku v zorbigové kouli, pěkně sebou mrskat a nicméně být milosrdně chráněna kolem dokola aby si zas tak nenatloukla je promiň zábavná. A ještě jsem také slyšela, že je prý ohromná bžunda a hezká podívaná, když si vysypeš v té kouli krabičku lentilek :o)
Po dlouhé době jsem se mrkla na náš blog a na další a vidím, že nových věcí je spousta a ne jenom těch příjemných.... Majdy je nám moc líto, i když jsme ji znali jen prostřednictvím blogu... Martinka je úžasná glosátorka a osobnost. Držte se... Laďka a Pavel.
Okomentovat