Něžné psychodrama

12.1.2016

Jestli chci, aby něco zůstalo letos stejné, pak moje kulturní aktivity. Někdo se jde vyřádit do tělocvičny, já relaxuju v kulturních stáncích, keré mnohdy mají velmi alternativní podobu.

Dnes jsem se vydala do klasického divadla Rokoko na irské psycho-drama "Molly Sweeney"

Mám ráda představení, kdy odcházím s pocitem, že "mám o čem přemýšlet". 

V tomto představení nejde ani tak o akci- všichni tři herci si vystačí s několika kroky. Ale ty monology! 

Hlavní hrdinka Molly je od útlého dětství nevidomá. Zatímco ona si se svým handicapem spokojeně žije, její nejbližší se snaží "dělat jí dobře". Nakonec ji partner donutí podstoupit složitou operaci očí. Všichni si od toho slibují zázrak. Molly si ale své procitnutí vůbec neužívá. Získala sice schopnost vidět, ale přesto se ze spatřených detailů neraduje tak, jak by se očekávalo.  Nevyhovuje jí ten "nový svět". Trpí úzkostmi, bolestmi- a to v tom svém starém nevidomém světě neměla. Tam se cítila jistě. 

Nabízí se mnoho námětů k zamyšlení... když někomu děláme "dobře" za každou cenu- je to pro něj vůbec dobře? Jak my můžeme vědět, co onen "nemocný" potřebuje? 
Zatímco my si nedovedme představit život v tmě (na vozíku- dosadit leze cokoli jiného) a zdá se nám takový život "strašný"- dotyčný se naučí žít s tím, co má k dispozici. Je spokojený  a naše touha a horečné snažení po jeho uzdravení ho jen sunou někam, kde se on najednou necítí dobře.

Zaznělo mnoho moudrých vět:

"Zakázala jsem si cokoli očekávat!"
"Získala jsme schopnost vidět. Ale nevidím to, co bych měla. Jsem zaslepená" 

Určitě oceňuji náročné (byť dlouhé) monology herců, což je stejně náročné také pro divákovu pozornost; a dále hru světla a tmy. 

Příjemné představení, které nenudilo ani obsahem- ani délkou.




Žádné komentáře: